Pracovala od nevidím do nevidím, svátky neznala a dvanáctihodinové směny byly běžnou součástí jejího života. Volno si dopřála jen výjimečně. Měla však jasný cíl a ten jí dodával sílu.
Když se po letech vrátila a pořídila si vlastní byt, Stanislava Veselýová se to nedozvěděla od dcery, ale z řečí známých.
K setkání došlo v kuchyni u sestřenice Hany Čermákové, kde Kateřina Kovářová na pár dní přespávala. Dveře se rozlétly a dovnitř vpadla Stanislava, celá rozčilená.
„To si myslíš, že pro tebe nic neznamenám?“ udeřila dlaní do stolu tak silně, až poskočily hrnky. „Koupíš byt a ani se neobtěžuješ mi to říct? Nestydíš se? Tvoje sestra se tísní s dítětem v jednom pokoji u mě doma a ty si chceš hovět ve dvou místnostech sama?“
Kateřina klidně nalévala čaj, jako by šlo o běžnou návštěvu. „Na ten byt jsem dřela tři roky bez jediného volna,“ odpověděla vyrovnaně. „Zatímco si Lucie Tkadlecová řešila vztahy.“
„O sestře takhle mluvit nebudeš!“ vyjela po ní matka a prudce máchla rukou, jako by ji chtěla udeřit. Kateřina se však ani nepohnula. „Ona to potřebuje víc! Má přece Matěje! Zítra jí předáš klíče. Ty půjdeš ke mně a Lucie se nastěhuje do nového. Je tam dobrá škola i hřiště za domem. Stejně zase odjedeš za prací, tak proč by měl byt zahálet?“
„Ne,“ pronesla tiše, ale pevně Kateřina. „Je to můj domov. A Lucie tam bydlet nebude.“
„Tak si tam bydli sama se svým nábytkem!“ zasyčela Stanislava. „Udus se v té své lakotě!“ Zabouchla dveře tak prudce, až se ve vitríně rozechvělo sklo.
O týden později Kateřina znovu odletěla do Ostravy. Smlouvu jí prodloužili a nabídli vyšší pozici. Klíče nechala Haně s prosbou, aby jen vybírala poštu. A přestože si říkala, že je to zbytečné, na poslední chvíli nechala do bytu nainstalovat alarm.
Teď seděla Stanislava na tvrdé lavici na policejní služebně, v rukou svírala prázdnou kabelku a vedle ní tiše popotahovala Lucie.
„A proč jste tedy poškodily zámek?“ zeptal se unaveně službukonající policista a listoval jejich doklady.
„Nic jsme nepoškodily! Jen jsme si zapomněly klíče!“ snažila se Stanislava znít sebejistě, ale hlas jí kolísal. „Je to byt mojí dcery. Mám přece právo tam vejít!“
Policista zvedl oči. „Vlastnice uvedla, že nikoho do bytu nezvala.“