„Stát! Ruce ven z kapes!“ — siréna zavýjela a Stanislava zůstala přimražená, kolena se jí podlamovala

Hanebné zoufalství, které pošlapá lidskou důstojnost.
Příběhy

„…do bytu nikoho nepustila. Alarm se spustil oprávněně,“ dodal policista nekompromisně. „Každou chvíli dorazí pověřená osoba s potřebnými dokumenty.“

Když se ve dveřích objevila Hana Čermáková, Stanislava Veselýová vyskočila tak prudce, až židle zaskřípala.

„Haničko, proboha, vysvětli jim to! Řekni, že jsme rodina! Katka jen zapomněla dát vědět, ona je občas taková… roztržitá.“

Hana si ji přeměřila pohledem plným chladného odstupu, jako by před sebou neměla příbuznou, ale cosi nevzhledného na podlaze.

„Kateřina není roztržitá. Myslela na všechno. Počítala i s tím, že to zkusíte.“

„To snad nemyslíš vážně!“ vyjekla Lucie Tkadlecová. „Jsme přece příbuzní!“

„Příbuzní nelezou do bytu s páčidlem,“ odpověděla Hana bez mrknutí oka. „Kateřina své trestní oznámení stahovat nebude. Požádala jsem jen, aby se věc dál nehnala, pokud okamžitě odevzdáte klíče a už se k tomu domu ani nepřiblížíte.“

Ze Stanislavy rázem vyprchala veškerá bojovnost. Ramena jí poklesla a v obličeji zůstala jen uraženost a pocit křivdy vůči celému světu.

„Tak takhle…“ zachraptěla. „Vlastní matku pošle na policii. Však ona si na má slova ještě vzpomene.“

O dva dny později zazvonil Haně telefon. Volala Kateřina Kovářová z Ostravy. Spojení šumělo a její hlas zněl tlumeně.

„Prodej to, Hani. Ten byt prodej.“

„Katko, vždyť sis tam vybírala každý vypínač, každou dlaždici…“

„Já tam už nedokážu bydlet. Vždycky tam ucítím ty přeslazené parfémy Lucie a maminčinu zradu. Pošli peníze na účet. Koupím si dům v Rijece. Nebo klidně v Opatiji. Hlavně daleko od nich. Tak daleko, aby neznaly ani adresu.“

Když hovor skončil, vyšla Kateřina z obytného kontejneru. Kolem ní se do nekonečna rozprostírala bílá, tichá krajina. Vítr ji štípal do tváří a nutil přivírat oči. Vzpomněla si, jak si jako malá lepila rozpadlé boty vteřinovým lepidlem a snila o tom, že jednou jí bude opravdu teplo.

Teď jí teplo bylo. Poprvé v životě. Protože tentokrát udělala za minulostí tlustou čáru a odložila břemeno, které ji celé roky táhlo zpátky na tu vrzající rozkládací pohovku v matčině obýváku.

Pokračování článku

Zežita