„Koupili jste si chatu? Tak se vystěhujte z bytu,“ prohlásila tchyně a upřela zrak na byt své snachy.
Všechno to začalo jedním sobotním telefonátem brzy ráno.
„Terezko, děvčátko moje…“ hlas Jany Novákové se chvěl vzrušením, které sotva skrývala. „Napadlo mě… když si stejně chcete pořídit chatu, proč bych měla sedět sama ve svém bytě? Přestěhuju se k vám a svůj byt pronajmu. Peníze z nájmu vám budu dávat na tu vaši vysněnou nemovitost.“
Tereza Dvořáková sevřela mobil pevněji a podívala se na Jakuba Nováka. Seděl u stolu, popíjel kávu a bez zájmu sjížděl zprávy v telefonu. Ani nezvedl oči.
„Jano Nováková, to bychom si měli nejdřív promyslet…“ začala opatrně Tereza, jenže druhá strana ji už neposlouchala.
„Co je na tom k přemýšlení? Rodina si má pomáhat! Já jsem ochotná se pro vás omezit. Nebo si mám snad pronajímat byt, abych vám mohla přispívat na chatu?“
Když hovor skončil, Tereza tiše odložila vychladlý hrnek s čajem a dlouze se zadívala na manžela.
„Chce se nastěhovat sem,“ řekla klidně, až příliš klidně.
Jakub konečně vzhlédl. „Máma? Prosím tě, to bude jen na přechodnou dobu. Než tu chatu koupíme. Z nájmu svého bytu nám pomůže, bez toho bychom šetřili klidně ještě rok.“
„Jakube, ten byt je můj.“
„Náš,“ opravil ji automaticky. „Jsme přece manželé.“
„Je psaný na mě. Privatizovala jsem ho ještě před svatbou,“ odpověděla tiše, ale každé slovo zaznělo tvrdě. „A nejsem si jistá, že je to dobrý nápad.“
„Ale no tak. Je to moje máma. Chce nám pomoct. Rok, možná rok a půl, maximálně dva – a chata bude naše. Vždyť jsi po ní tolik toužila.“
Toužila. Představovala si léta za městem, záhony plné květin, grilování s přáteli, večerní čaj pod pergolou. Místo, kde se dá svobodně nadechnout, kde nad hlavou neklepou sousedé a stěny nepůsobí jako klec. Jenže přála si to opravdu za cenu společného bydlení s tchyní?
Jana Nováková se přistěhovala už za dva týdny. Přijela se čtyřmi kufry, třemi krabicemi a obrovským fíkusem, který sahal téměř ke stropu.
„Jen na chvilku,“ opakovala, zatímco cpala další krabici do komory. „Opravdu vás nebudu omezovat. Jsem tichá, ani o mně nebudete vědět.“
První měsíc byl překvapivě klidný. Jana se skutečně snažila být nenápadná – vařila, uklízela, dokonce si ze svého důchodu odkládala částku na zvláštní účet určený na chatu. Tereza se po práci vracela do naleštěné kuchyně a v lednici na ni čekaly karbanátky nebo hrnec polévky.
„Vidíš, jak to funguje?“ usmál se Jakub a objal ji kolem ramen. „Máma pomáhá, my spoříme a brzy najdeme něco pěkného.“
Jenže postupně se drobnosti začaly skládat do nepříjemného obrazu. Nejprve Jana přerovnala nádobí. „Takhle je to praktičtější, stejně vařím častěji já.“ Potom zmizely Tereziny fotografie z police v obýváku. „Jen se na ně práší, raději sem dám své sošky.“ A nakonec přišly poznámky.
„Terezko, proč si zase bereš tyhle šaty? S tvou postavou bys měla volit něco lichotivějšího. Já v tvém věku…“
„Jakube, nemohl bys jí domluvit? Vůbec neumí hospodařit. Včera dala za kuře tři sta korun, přitom ve velkoobchodě je o stovku levnější.“
„Chystáte se do kina? Vždyť spoříte na chatu. Zůstaňte doma, uvařím vám čaj.“
Tereza zatínala zuby a mlčela. Mlčela, když Jana kritizovala její jídlo. Mlčela, když si Jakub vyslechl stížnosti, že chodí domů příliš pozdě a „kdoví, co tam vlastně dělá“. Mlčela i tehdy, když jí tchyně radila, aby byla na manžela milejší, jinak se jí jednou nasytí.
„Je to jen dočasné,“ opakovala si v duchu jako zaklínadlo. „Musím to vydržet. Brzy to skončí.“
Půl roku objížděli inzeráty, vyjednávali o ceně a počítali každou korunu. Každý výdaj pečlivě zapisovali, zvažovali všechny možnosti a věřili, že jejich vysněná chata je už na dosah.