„Tak tu tedy zůstaňte,“ odpověděla Tereza chladně. „Ale to nic nemění na tom, že byt není a nebude váš.“
Popadla kabelku a bez dalšího slova vyšla z kavárny. Venku ji udeřil do tváře studený vzduch. Zhluboka se nadechla, jako by se snažila spláchnout tíhu, která jí svírala hruď. O pár vteřin později za ní přiběhl Jakub.
„Terezo, počkej…“
Otočila se k němu prudce. „Na co mám čekat? Slyšel jsi ji vůbec? Chce mě připravit o vlastní domov!“
„O nic tě připravit nechce, jen to nešťastně řekla. Zbytečně to hrotíš. Můžeme si o tom přece v klidu promluvit.“
„V klidu?“ vydechla nevěřícně. „Tvoje matka to má promyšlené už dávno. Nastěhovala se k nám s jasným plánem – získat nárok na můj byt!“
„To přeháníš. Máma je někdy zvláštní, ale není zlá. Třeba existuje nějaké řešení, na kterém se shodneme všichni.“
„Jaké řešení?“ Hlas se jí zlomil, slzy ji pálily v očích. „Vrátí se domů a už nikdy neodejde. Bude mi říkat, co smím a nesmím ve vlastním bytě, a ještě si bude myslet, že na to má právo.“
„Nemusíš hned malovat čerta na zeď. Zkusme s ní mluvit normálně.“
Jenže normální rozhovor nepřišel. Tři dny spolu téměř nepromluvili. Jana Nováková se tvářila, že se nic nestalo – ráno připravovala snídani, odpoledne sledovala seriály a sousedce vykládala o „naší chalupě“, jako by jí patřila odjakživa. Tereza chodila domů pozdě a odcházela brzy, aby se setkáním vyhnula. Jakub pobíhal mezi nimi, snažil se zahlazovat napětí, ale marně.
Ve čtvrtek večer otevřela Tereza dveře bytu a zamířila do kuchyně. Zarazila se. U stolu seděla Jana, Jakub a neznámý muž kolem padesátky. Před nimi ležely složky a papíry.
„Terezko, právě včas,“ usmála se Jana až podezřele mile. „Seznam se, tohle je pan Pavel Černý, právník. Pomůže nám dát věci do pořádku.“
„Do pořádku?“ zopakovala Tereza ostře.
„Když už spolu bydlíme, bylo by rozumné upravit i moje postavení,“ začala Jana tiše, téměř spiklenecky. „Pan doktor říká, že existuje několik možností. Třeba darovací smlouva na část bytu, nebo alespoň trvalé bydliště… variant je víc.“
Tereza položila kabelku na zem. V hlavě jí to hučelo.
„Jakube,“ oslovila ho klidným, až nebezpečně tichým hlasem. „Teď si vyber. Buď tvoje matka zítra odejde z mého bytu, nebo podám žádost o rozvod.“
„To snad nemyslíš vážně!“ vyskočil.
„Naopak. Myslím to naprosto vážně,“ odpověděla bez zaváhání. „Byt je psaný na mě. Chalupa je rozdělená na třetiny. Při rozvodu mi zůstane byt a podíl na chalupě – a pokud doložím, že jsem investovala víc, možná i větší část. Ty si necháš svou matku. A budeš řešit, kde budete bydlet.“
„Terezo, tohle přece…“ začala Jana, ale Tereza ji rázně přerušila.
„Teď mluvím s manželem, ne s vámi. Jakube, čekám na odpověď.“
Pavel Černý rychle začal sbírat dokumenty, cosi zamumlal o nevhodné chvíli a zvedl se od stolu. Jana zbledla.
„Synu,“ zašeptala rozechvěle. „Nedovolíš přece, aby se mnou takhle jednala. Jsem tvoje matka. Všechno jsem dělala pro tebe.“
„Mami, prosím tě…“ Jakub si unaveně promnul čelo. „Terezo, nejednej unáhleně. Promluvme si o tom bez emocí.“
„Není o čem diskutovat.“ Vzala kabelku a zamířila do ložnice. „Do zítřejšího večera se rozhodni. Buď uvidím, že si tvoje matka balí věci, nebo jdu za svým právníkem.“
Zabouchla za sebou dveře a v oblečení se zhroutila na postel. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, jako by ho bylo slyšet až do chodby. Z druhé strany dveří doléhal tlumený pláč Jany a Jakubovy zoufalé pokusy o vysvětlení.
Asi po hodině vešel dovnitř. Posadil se na kraj postele a díval se do země.
„Tvrdí, že po rozvodu nebudeš mít kde bydlet,“ pronesl tiše. „Že toho budeš litovat. A že byt stejně spadá do společného jmění.“
Tereza ani neotevřela oči. „Ten byt jsem vlastnila ještě před svatbou,“ odpověděla klidně. „A to se dá snadno doložit. S právníkem jsem to konzultovala už ve chvíli, kdy tvoje matka začala přestavovat nábytek.“