Jana Nováková si mezitím pečlivě odkládala stranou peníze z pronájmu svého bytu, Jakub Novák přidával částky ze svých prémií a Tereza Dvořáková stáhla vlastní výdaje na naprosté minimum. Každá koruna měla své místo a účel.
Na konci roku konečně objevili to pravé. Chata ležela asi třicet kilometrů za městem, na pozemku o rozloze přibližně šest set metrů čtverečních. Stál tam menší domek, dřevěná sauna a kolem několik ovocných stromů, které slibovaly v létě úrodu. Majitel původně požadoval tři miliony korun, ale po vyjednávání souhlasil s částkou dva miliony osm set tisíc.
„Bereme ji,“ rozhodla bez váhání Jana Nováková. „Vložím milion dvě stě tisíc. Vy máte připravený milion šest set? Tak je to vyřešené.“
„Mami, zapíšeme to na všechny tři,“ navrhl Jakub opatrně. „Ať je to fér.“
„Samozřejmě. Spravedlnost především,“ přikývla s klidným úsměvem.
Smlouvy podepsali v lednu. Sníh sahal téměř ke kolenům, přesto se jeli na místo podívat. Jana, zabalená v dlouhém kožichu, pomalu obešla celý pozemek, nahlédla do domu a spokojeně pokývala hlavou.
„Má to potenciál,“ pronesla zasněně. „V létě to tu rozkvete. Udělám záhony, nasázím květiny… už to vidím před sebou.“
Cestou zpět se zastavili v kavárně, aby nákup oslavili. Jana objednala láhev sektu a sama rozlila do sklenic.
„Na naši chatu,“ pozvedla číši slavnostně. „A na nový začátek.“
Skleničky o sebe cinkly. Tereza ucítila, jak se jí do tváří nahrnulo teplo. Nebylo to alkoholem, ale obrovskou úlevou. Konečně. Stačí pár týdnů, než Jana požádá nájemníky, aby jí uvolnili byt, a všechno se vrátí do normálu. Budou zase sami.
Jana odložila sklenku, otřela si rty ubrouskem a podívala se na ně s vážným výrazem.
„Tak, děti. Když už máte chatu, je čas, abyste se vystěhovali z bytu.“
Tereza zůstala stát se sklenicí napůl cesty ke rtům.
„Prosím?“
„Říkám, že byste si měli najít jiné bydlení,“ zopakovala Jana klidně, téměř laskavě. „Jste mladí, potřebujete vlastní prostor. Můžete se přestěhovat na chatu, trochu si ji upravit, nebo si pronajmout něco menšího. Já zůstanu v bytě.“
„Vy… to myslíte vážně?“ Tereze přeběhl po zádech mráz.
„Terezko, jsi rozumná holka. Rok žiju u vás, zvykla jsem si. V podstatě je to už i můj domov. A navíc jsem do chaty dala značnou částku. Bylo by spravedlivé, kdybyste mi byt přenechali a začali hospodařit po svém. Pro mladé manželství je samostatnost důležitá.“
Jakub otevřel ústa, ale chvíli z něj nevyšlo jediné slovo.
„Mami, ten byt patří Tereze,“ řekl nakonec tiše.
„Vám oběma,“ opravila ho pohotově Jana. „Jste manželé. Co je jednoho, je přece i druhého. A když jsem zaplatila skoro polovinu chaty, mám nárok buď na ni, nebo na byt. Nejsem náročná – vyberu si byt. Je blíž centru, pro mě praktičtější. Chatu si klidně nechte.“
„To snad nemyslíte vážně,“ zašeptala Tereza. „Ten byt jsem zdědila po rodičích. Nemáte na něj žádné právo.“
Janina tvář ztuhla. „Tak takhle? Byt je jen tvůj, ale moje peníze na chatu se ti hodily? Celý rok jsem u vás bydlela, pomáhala, vařila, uklízela, šetřila každou korunu… a teď mám odejít? Jakube, slyšíš, jak se mnou mluví?“
„Mami, uklidni se,“ povzdechl si Jakub a promnul si čelo. „Nikdo tě nevyhání. To jsme si přece takhle nedomluvili.“
„Na ničem takovém jsme se neshodli,“ skočila mu do řeči. „Řekla jsem, že vám pomůžu koupit chatu. To jsem splnila. Teď je řada na vás – uvolněte mi byt.“
Tereza pomalu vstala od stolu. Ruce se jí třásly tak, že je musela sevřít v pěst.
„Nikdy se z vlastního bytu neodstěhuju,“ pronesla pevně. „Je napsaný na mě. Jestli vám soužití nevyhovuje, vraťte se do svého. Váš byt přece stále existuje.“
„Je pronajatý!“ zvýšila Jana hlas. „Mám smlouvu na rok! A navíc jsem si už zvykla. U vás je to pohodlné, centrum, lékař kousek… V mém věku se člověk nemá zbytečně stresovat.“