„…začala bez ptaní přesouvat nábytek po bytě.“
Jakub si promnul čelo a zhluboka vydechl.
„Takže jsi s tím počítala už delší dobu,“ řekl po chvíli.
„Nepočítala. Jen jsem si připravovala zadní vrátka pro případ, že by se všechno pokazilo,“ odpověděla klidně. „A přesně to se stalo.“
„Terezo, je to moje máma. Nemůžu ji prostě postavit přede dveře.“
„Nikdo ji na ulici neposílá. Má vlastní byt. Může ukončit nájem a vrátit se domů. Copak ti nedochází, že tohle by neskončilo? Dneska řeší byt, zítra něco jiného. Postupně by si tu začala určovat pravidla. Bydlela by tu natrvalo a já bych byla hostem ve vlastním domově.“
Mezi nimi se rozprostřelo tíživé ticho.
„Promluvím si s ní,“ řekl nakonec Jakub.
Rozhovor se protáhl hluboko do noci. Tereza z ložnice slyšela zvýšené hlasy, pláč i výčitky. Jana Nováková bědovala, že ji vyhánějí, že ji syn zradil a že mu obětovala celý život. Jakub mluvil tišeji, ale tentokrát neustoupil – v jeho hlase byla tvrdost, kterou Tereza dosud neznala.
Ráno Jana ze svého pokoje nevyšla. Jakub vypadal, jako by oka nezamhouřil.
„O víkendu odejde,“ oznámil chraplavě. „Potřebuje prý pár dní na sbalení věcí a vyřízení nájmu.“
„Do neděle,“ přikývla Tereza. „Déle ne.“
Chvíli mlčel, pak se na ni podíval vážně. „Víš, že tímhle se náš vztah s mámou nejspíš už nikdy nespraví?“
„Vím.“
„A jsi s tím smířená?“
„Jsem rozhodnutá chránit to, co je moje,“ odpověděla bez zaváhání. „Tohle je můj byt, můj prostor. Nikdo nemá právo mě z něj vytlačit. Ani tvoje matka. Vlastně právě ona už vůbec ne.“
Další dva dny probíhaly ve zvláštním, dusivém klidu. Jana demonstrativně skládala své věci do kufrů, hlasitě vzdychala a občas si přisadila teatrálním popotahováním. Na Terezu ani jednou nepromluvila. S Jakubem komunikovala stroze a chladně.
Když zapínala poslední kufr, procedila mezi zuby: „Doufám, že budeš se svou ženou šťastný. Až tě jednou vyhodí stejně jako mě, nechoď za mnou brečet.“
„Mami, nikdo nikoho nevyhazuje,“ odpověděl unaveně Jakub. „Ty máš svůj byt, my máme svůj. Takhle je to správně.“
„Investovala jsem do vaší chalupy!“ ohradila se ostře.
„A chalupa je napsaná na nás tři. Třetina patří tobě, třetina mně a třetina Tereze. Férově.“
„Férově?“ zasmála se trpce. „Tak takhle vypadá férovost? Matka sama a syn pod pantoflem?“
Jakub už nereagoval. Pomohl jí snést zavazadla, zavolal taxi a doprovodil ji až k autu. Jana nastoupila bez rozloučení. Vůz se rozjel a zmizel za rohem.
Když se Jakub vrátil, Tereza stála u okna a sledovala ulici. Přistoupil k ní a objal ji zezadu.
„Promiň,“ zašeptal. „Netušil jsem, že to zajde tak daleko.“
„Já vím.“
„Máma to přehnala.“
„Vím.“
„Stejně je to těžké. Pořád je to moje máma.“
Tereza se k němu otočila a opřela si čelo o jeho hruď. „Pro mě to lehké nebylo taky. Ale jinak to nešlo.“
Zůstali tak stát beze slov, zatímco za okny houstla zimní šeď.
Chalupa zůstala zapsaná na jejich jména beze změny. Jana tam od té doby nepřijela ani jednou – pokaždé měla buď zdravotní potíže, nebo jiný neodkladný program. S Jakubem si zavolali zhruba jednou za měsíc; jejich hovory byly zdvořilé, ale odměřené. Tereza navrhla, že by její podíl odkoupili, ale Jana to odmítla. Možná ze vzdoru, možná proto, aby mezi ní a synem zůstalo alespoň tenké pouto.
V létě začali jezdit na chalupu téměř každý víkend. Sázeli květiny, opravovali plot, postavili pergolu. Jednoho odpoledne, když Jakub rycími vidlemi obracel záhon pro rajčata, narovnal se a zamyšleně pronesl:
„Víš, na něco jsem přišel. Máma nám asi opravdu chtěla pomoct. Jenže tak, aby za to něco získala. Abychom jí byli zavázaní napořád.“
Tereza zasypávala sazenice hlínou. „Někteří lidé nepomáhají proto, aby ti bylo lépe,“ odpověděla tiše. „Dělají to proto, aby tě pak mohli držet pod kontrolou.“
„Zlobíš se na ni?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou. „Ne. Jen jsem si ubránila vlastní hranice. A budu to dělat vždycky. To není zloba. To je nutnost.“
Jakub přikývl. Dál pracovali mlčky, kolem nich šuměly stromy a z trávy se ozývaly ptáci. Večer si sedli pod pergolu s hrnkem čaje a sledovali, jak slunce zapadá za obzor. Po dlouhé době Tereza pocítila klid. Ten dům, ta zahrada i ticho kolem patřily skutečně jim. Nikomu jinému.
