„Okamžitě vypadni z mého bytu! Ať tě tu už nikdy nevidím, rozumíš?!“ hlas Růženy Planýové se rozléhal po celém bytě tak silně, že ho nejspíš slyšeli i sousedé o patro níž. „Příživnice jedna! Myslela sis, že sis tu našla pohodlné hnízdečko?“
Tereza Švecová stála v předsíni s taškou v ruce a dívala se na tchyni pohledem člověka, který sleduje něco nepříjemného, ale dávno očekávaného. Klidně. Téměř bez emocí. Pět let pod jednou střechou s Růženou Planýovou ji naučilo mnohému — především tomu, že hádat se s ní nemá žádný smysl. Bylo to jako mluvit do prázdné šachty: zvuk se ztratí a odpověď nepřijde.
„Slyším vás,“ odpověděla tiše Tereza.
„Tak ona mě slyší!“ rozhodila Růžena rukama. „Pět let jsi tu žila bez starostí! Pět let tě můj syn živil! A co jsi dokázala ty? Co vlastně znamenáš?“
Otázka nebyla míněná vážně. Růžena na odpovědi nikdy netrvala — vedla své řeči sama pro sebe. Patřila k lidem, kteří nepronášejí dialogy, ale dlouhé monology, a jsou přesvědčeni, že hlasitost je totéž co pravda.
Tereza si oblékla kabát. Zapnula jeden knoflík po druhém, pomalu, odspodu nahoru. Zvedla tašku.
„A už se sem nevracej!“ zvolala za ní Růžena.
Dveře se zavřely.
Na chodbě bylo cítit krmivo pro kočky a smaženou cibuli z některého z bytů. Tereza se na okamžik opřela zády o studenou zeď. Tak tedy konec. Pět let — a hotovo.
Neplakala. Slzy vyschly už dávno, zhruba před rokem, když si Daniel Mlynář opět vybral matku místo manželky. Jen pokrčil rameny a pronesl své oblíbené: „Vždyť víš, jaká je.“ Tereza věděla. Věděla toho hodně. Právě proto odešla.
Venku vytáhla telefon a napsala krátkou zprávu Václavu Kolářovi, svému nadřízenému z centrály holdingu. Pouhá tři slova: „Jsem připravená. Zítra.“
Odpověď dorazila téměř okamžitě: „Čekáme vás v deset.“
Závod Moravastav stál na severním okraji města — šedý komplex z dob Československa, s komíny, které kouřily bez ohledu na roční období. Tereza to místo znala až příliš důvěrně. Pracoval tam i její bývalý manžel Daniel, vedoucí jednoho z úseků — muž s nadprůměrným platem a nulovou chutí cokoli ve svém životě měnit. Před třemi lety tam nastoupila i ona. Nejprve jako ekonomka, později vedla celé plánovací a ekonomické oddělení.
Růžena Planýová to ovšem nikdy nepovažovala za skutečné zaměstnání. „Jen přerovnává papíry,“ říkávala sousedce Marii Kratochvílové, která souhlasně přikyvovala.
Jenže ty „papíry“ měly váhu. Tereza tři roky systematicky budovala analytické podklady, zpracovávala detailní zprávy a odesílala je do centrály holdingu, pod který závod spadal. Tam si její práce všimli. A ocenili ji. A teď ji zvali dál.
Noc strávila v malém pronajatém studiu v Javorové ulici, které si obezřetně zajistila už před měsícem — pro případ nouze. Ten případ přišel rychleji, než čekala.
Byt byl skromný: postel, pracovní stůl, okno do dvora. Na poličce pár knih o manažerském účetnictví a ošoupaný výtisk Anny Kareniny, kterou se už několik let marně snažila dočíst. Uvařila si čaj, posadila se na postel a zadívala se do stropu.
Měla strach? Ne. Spíš zvláštní pocit. Jako když člověk vyjde z dlouhého tunelu a světlo ho na okamžik oslepí — ještě neví, co ho čeká, ale ví, že už se nevrátí zpět.
Ráno oblékla šedý kostým, jediný, který si přivezla. Upravila si vlasy, lehce zvýraznila rty. V malém, lehce zamlženém zrcadle v koupelně se na sebe podívala a krátce přikývla. Je čas.
V sídle holdingu Moravia Holding ji přivítal Václav Kolář — drobný, štíhlý muž, který mluvil stručně a bez zbytečných okras. Zavedl ji do zasedací místnosti, kde už čekali dva muži v oblecích.
„Terezo Andrejevno,“ začal Václav Kolář, „holding rozhodl o změně ve vedení závodu Moravastav. Dosavadní ředitel Karel Malíř odchází ze zdravotních důvodů. Vaše jméno zvažujeme už půl roku.“
Naslouchala beze slova.
„Rádi bychom vám nabídli pozici ředitelky závodu.“
Jeden z mužů — statný, s pronikavým pohledem — se mírně naklonil vpřed. „Uvědomujete si, že situace není jednoduchá? Dluhy, staré vazby, personální chaos.“
„Uvědomuji,“ odpověděla klidně. „Právě proto jsem tři roky shromažďovala každé číslo, které se toho podniku týká.“
Muž přimhouřil oči. Jeho zdvořilost působila až příliš pečlivě vystavěně, jako by za ní stálo ještě něco jiného než jen profesionální zájem. Zapamatovala si jeho tvář.
Dokumenty byly podepsány kolem poledne. Oficiální nástup do funkce byl stanoven na příští týden a tím se uzavřela jedna etapa jejího života — zatímco druhá právě začínala.