Oficiální převzetí funkce bylo stanoveno na příští týden.
Daniel Mlynář se to dozvěděl ještě tentýž den. Někdo z administrativy mu zavolal – podnik nebyl velký a novinky se tu šířily rychleji než oficiální oznámení. Krátce poté jí přišla zpráva: „Je to pravda?“
Odpověděla bez vytáček: „Ano.“
Chvíli se nic nedělo. Pak se na displeji objevilo další sdělení: „Máma z toho omdlí.“
Tereza se jen pousmála a mobil odložila. Růžena Planýová byla v šoku už dávno – jen zatím netušila proč.
Vyšla z budovy a místo aby nasedla do auta, zamířila pěšky k řece. Ke stejnému místu, kde s Danielem v prvním roce manželství trávili dlouhé večery a plánovali budoucnost, která tehdy vypadala bez hranic. Tehdy ještě Růžena Planýová neodhalila svou pravou tvář. Řeka plynula tiše, zbarvená do olověna, a od mostu se ozývalo vzdálené drnčení tramvaje.
Nemyslela ani na manžela, ani na tchyni. V hlavě se jí vracela jiná postava – vysoký, statný muž z jednací místnosti. Roman Tichý. Tak byl představen. V jeho pohledu bylo cosi, co jí nedávalo klid. Až příliš detailně se vyptával na personální strukturu. Až příliš přesně chtěl vědět, koho si hodlá ponechat a s kým se rozloučí.
Podnik nejsou jen tabulky a grafy. Jsou to vztahy, závazky, neformální dohody i tiché aliance. A někdo zjevně nestál o to, aby nový ředitel pronikl do všech vrstev příliš rychle.
Za sedm dní projde branou už ne jako ekonomka.
A čekat ji tam bude něco, co zatím nemá konkrétní obrysy. Cítila to instinktivně – stejně jistě, jako člověk vycítí změnu tlaku těsně před bouří.
Pondělní ráno začalo pohledem, který ji pobavil i dojal zároveň. Josef Navrátil na vrátnici, muž s šedinami a věčně rozepnutým límcem, na ni hleděl s otevřenými ústy.
„Paní inženýrko… tedy… vlastně paní ředitelko?“
„Ano, Josefe. Tentokrát už oficiálně.“
Odkašlal si, srovnal knihu návštěv a turniket jí uvolnil s téměř slavnostním gestem, jako by pouštěl dovnitř delegaci z ministerstva.
Areál v osm hodin hučel obvyklým rytmem. Vysokozdvižný vozík převážel balíky plechu, u kuřárny postávali tři zaměstnanci z druhé haly a z výrobní části se ozýval pravidelný kovový zvuk strojů. Když procházela dvorem, cítila na sobě pohledy – překvapené, zkoumavé, někde i otevřeně pochybovačné. Žena. Dvaatřicet let. Ředitelka.
Nevšímala si toho a pokračovala dál.
Ředitelská kancelář byla prostorná, ale působila zastarale. Těžký stůl z devadesátých let, přetékající šanony, na stěně oficiální portrét prezidenta. Karel Malíř, který odcházel do důchodu, tu zanechal tři krabice dokumentů a krátký vzkaz: „Hodně štěstí. Budete ho potřebovat.“ Přečetla si ho, uložila do zásuvky a požádala Janu Mlynářovou, sekretářku s tváří ženy, která už viděla všechno možné, o kompletní seznam vedoucích pracovníků.
Seznam dorazil během několika minut. Zatímco Tereza pročítala jednotlivá jména a poznámky, Jana ji nenápadně pozorovala. Mlčky, pozorně, jako někdo, kdo si vytváří názor dřív, než ho vysloví.
První zaklepal Bronislav Tomášek, zástupce pro výrobu. Přes šedesát, robustní postava, ruce zastrčené v kapsách, řeč pomalá a odměřená – tak, aby každé slovo mělo váhu.
„Paní ředitelko,“ začal a bez vyzvání se posadil, „samozřejmě vám přeji hodně úspěchů. Ale tenhle závod má svá pravidla. Tady je potřeba někdo, kdo rozumí výrobě.“
„Vy výrobě rozumíte, pane Tomášku,“ odpověděla klidně. „Proto zůstáváte na svém místě. Zatím.“
To poslední slovo vyslovila tiše, přesto zaznělo dostatečně zřetelně. Lehce se napřímil, přikývl a odešel. Výraz v jeho očích říkal jediné: uvidíme.
Daniel přišel kolem půl desáté. Nakoukl do dveří, jako by šel jen náhodou kolem – přestože náhody tu už dávno nehrály roli.
Týden se neviděli. Vypadal stejně jako vždy: upravený, trochu nejistý, s dolíčkem na bradě, který jí kdysi připadal neodolatelný.
„Tak ti mám pogratulovat?“ zeptal se.
„Jestli chceš.“
Chvíli stál bez hnutí, pak si promnul zátylek – gesto, které znala nazpaměť.
„Máma volala. Netuší, že jsi zpátky tady. Neřekl jsem jí to.“
„Dozví se to,“ pronesla klidně. „Je to jen otázka času.“
Přikývl. A odešel. Tak prostě. Pět let společného života – a jedno tiché přikývnutí. Dívala se za ním a místo bolesti cítila zvláštní lehkost. Jako když člověk konečně odloží těžké zavazadlo, které vláčel příliš dlouho.
Skutečný rozhovor však přišel až po obědě.
Roman Tichý dorazil bez ohlášení. Přijel černým SUV, doprovázen mladíkem s deskami pod paží. Představil se jako zástupce holdingu pro operativní řízení a požádal o půlhodinu času.
Tereza mu vyhradila dvacet minut a požádala Janu Mlynářovou, aby přinesla kávu.