Jana Mlynářová tiše postavila šálky na stolek a nenápadně zmizela.
Roman Tichý se usadil do křesla bez vyzvání. Rozhlédl se po kanceláři pohledem člověka, který se tu necítí jako host, ale spíš jako někdo, kdo si už předem zakreslil mapu terénu. Ten detail Tereze neunikl.
„Paní ředitelko,“ začal klidně, „pro holding je klíčové, aby změna vedení proběhla bez otřesů. Některé smlouvy běží roky. Jsou to stabilní vztahy, prověření dodavatelé, osvědčený model spolupráce.“
Tereza si založila ruce na stole. „Zašlete mi podklady. Prostudují se.“
„Samozřejmě,“ přikývl. „Jen považuji za důležité říct, že jde o dlouhodobě nastavený systém. Zasahovat do něj by nemuselo být… rozumné.“
„Rozumné je to, co je ekonomicky výhodné,“ odpověděla bez zvýšeného hlasu. „Pokud jsou podmínky pro závod přínosné, zůstanou. Pokud ne, změní se.“
Mezi nimi se rozprostřelo ticho. Roman Tichý ji pozoroval stejným způsobem jako při jejich prvním setkání — jako někdo, kdo řeší rovnici, jejíž výsledek zatím nezná, ale už si zapisuje první varianty.
„Jste velmi přímočará,“ poznamenal nakonec. Těžko říct, zda to myslel jako uznání, nebo jako varování.
„Šetří to čas,“ odvětila.
Za několik minut byl pryč. Mladík s deskami ho následoval téměř klusem. Tereza je sledovala z okna, dokud černé SUV nezmizelo za branou a neodbočilo směrem k hlavní silnici.
Pak otevřela zápisník a stručně si poznamenala: „Roman Tichý. Smlouvy. Prověřit od roku 2022.“
Ke konci pracovní doby se ve dveřích znovu objevila Jana Mlynářová. Oficiálně přišla pro šálky, ale zůstala stát na prahu déle, než bylo nutné.
„Paní ředitelko, mohu na chvíli?“
Tereza zvedla oči. „Ano.“
Sekretářka na okamžik zaváhala. Bylo vidět, že si rozmýšlí, zda překročit neviditelnou hranici. Nakonec se nadechla.
„Pan Tichý po odchodu z vaší kanceláře někomu telefonoval. Zavřel se u sebe. To nikdy nedělá.“
Tereza si ji chvíli mlčky měřila. Jana Mlynářová její pohled unesla bez známky nervozity.
„Děkuji,“ řekla prostě.
Když dveře zapadly, Tereza se lehce pousmála. První spojenec se objevil dřív, než čekala. A navíc sám od sebe. To bylo povzbudivé.
Venku se šeřilo. Hala postupně utichala, směna končila a lidé odcházeli domů. Seděla za stolem, který kdysi patřil Karlu Malířovi a nyní byl její, a přemýšlela o „stabilních partnerech“, které Roman Tichý tak opatrně hájil. Instinkt jí napovídal, že v těch smlouvách bude víc než jen dlouholetá spolupráce.
Potřebovala někoho, kdo se v číslech pohybuje s jistotou a zároveň nemá potřebu o tom mluvit nahlas. A potřebovala ho rychle — dřív, než se druhá strana stihne připravit.
Našla ho třetí den.
Patrik Martinec, finanční analytik. Pamatovala si ho ze společných porad. Nenápadný, tichý, tužka za uchem, pohled často sklopený ke stolu. Karel Malíř ho neměl rád — vykládal si to jako projev neúcty. Tereza si ale všimla něčeho jiného: Patrik se nedíval dolů z ostychu, ale proto, že přemýšlel. Rychle a přesně.
Po ranní poradě si ho nechala zavolat.
Posadil se naproti ní, složku položil na kolena a několik vteřin mlčel. Pak zvedl hlavu.
„Jde o smlouvy?“ zeptal se rovnou.
Tereza lehce pozvedla obočí. „Co vás k tomu vede?“
„Kdyby nešlo o smlouvy, pozvala byste si pana Tichého. Zavolala jste mě.“
Podala mu seznam dodavatelů za poslední čtyři roky. Listoval rychle, ale soustředěně. V jeho tváři se objevil výraz člověka, který na něco čekal a teď to konečně přišlo.
„Kompletní analýzu zvládnu do týdne,“ řekl.
„Máte tři dny,“ odpověděla bez zaváhání.
Jen přikývl. Žádné námitky, žádné otázky. Odešel stejně tiše, jako přišel. Tereza si uvědomila, že právě takoví lidé bývají nejpevnější oporou — neokázalí, ale spolehliví.
Pátý den jí zavolal Daniel Mlynář.
Byla zrovna ve výrobní hale, procházela provoz s mistrem směny, naslouchala a zapisovala si poznámky. Telefon v kapse kabátu zavibroval. Hovor odmítla. O minutu později volal znovu.
Omluvila se a vyšla na chodbu.
„Co se děje?“
„Máma to ví,“ vyhrkl Daniel. Zněl, jako by právě přežil menší katastrofu.
„To se dalo čekat.“
„Terezo… není jí dobře. Tlak. Je to vážné.“
Na okamžik zavřela oči. Růžena Planýová měla tlak pokaždé, když bylo potřeba něco zastavit, odložit nebo přesměrovat pozornost. Byl to osvědčený mechanismus. Daniel mu pokaždé věřil, naprosto upřímně.
„Danieli, jsem ředitelka závodu, ne lékařka. Pokud je jí špatně, zavolej záchranku.“
Na druhé straně bylo ticho.
„Změnila ses,“ řekl nakonec tiše.
„Ne,“ odpověděla klidně. „Jen už nehraju roli, která mi nepatří.“
Hovor ukončila a vrátila se zpět do haly.
Patrik Martinec přinesl podklady už za dva a půl dne, tedy o dost dřív, než se původně zavázal.