Patrik Martinec dorazil s podklady už po dvou a půl dnech, tedy znatelně dříve, než slíbil. Bez zbytečných řečí rozložil na stůl vytištěné tabulky, otevřel notebook a začal systematicky vysvětlovat, co zjistil. Mluvil klidně, věcně, bez dramatických pauz.
Obraz, který se před nimi postupně skládal, nebyl hezký. Nešlo o trestný čin, spíš o dlouhodobě zakořeněnou pohodlnost. Desítky smluv s dodavateli vznikaly bez skutečné soutěže – většinou se oslovovali ti samí partneři „protože se s nimi dělalo vždycky“. Ceny převyšovaly běžný trh, podmínky byly nevýhodné a termíny dodávek se pravidelně posouvaly. Podnik roky platil víc, než musel, jen proto, že nikdo neměl chuť do zavedeného systému zasahovat.
Bronislav Tomášek to obhajoval frázemi o stabilitě a prověřených vztazích. Karel Malíř se do detailů nepouštěl – měl jiné starosti a ekonomické nuance šly mimo něj.
Čísla ale mluvila jasně. Jen za poslední dva roky šlo o částky, které by každému soudnému ekonomovi způsobily nepříjemné sevření žaludku.
„Nejde o zločin,“ shrnul Patrik. „Spíš o roky nahromaděné nedbalosti.“
„A právě tu musíme rozplést,“ odpověděla Tereza Švecová rozhodně. „Smlouvu po smlouvě.“
„Tomášek se postaví proti.“
„S tím počítám.“ Zavřela složku a opřela se. „Připravte souhrnnou zprávu pro holding. Oficiální dokument – jasná čísla, návrhy úspor, harmonogram změn. Odvezu to osobně.“
Když Patrik sbíral papíry, u dveří se ještě zastavil. „Terezo… Tomášek dnes obcházel vedoucí výroby. Každého zvlášť. Netuším, co jim říkal, ale dva z nich po tom zrušili schůzku, kterou jste měla naplánovanou.“
Přikývla. Bylo to průhledné. Snažil se vytvořit blok, izolovat ji a vyvolat dojem, že stojí proti celému kolektivu.
„Děkuju za informaci. Přesuneme to na pátek. A tentokrát svoláme všechny vedoucí najednou. Jedno společné jednání.“
Do sídla holdingu vyrazila hned následující ráno. Václav Kolář ji přijal bez odkladu. Zprávu pročítal pozorně, listoval stránku po stránce a nikam nespěchal. Pak složku odložil a chvíli mlčky hleděl z okna na šedé nebe nad městem.
„Tomášek je ve firmě dlouho,“ pronesl nakonec. „Má vazby, své lidi. A zvyky.“
„A právě ty zvyky nás stojí peníze,“ namítla Tereza klidně. „Neříkám, že je neschopný. Ale model, který vybudoval, podnik neposouvá. Spíš ho brzdí.“
Kolář si promnul bradu. „Jaký postup navrhujete?“
„Postupnou revizi všech kontraktů. Transparentní výběrová řízení. A změnu na pozici výrobního náměstka – někoho, kdo bude sledovat výsledek, ne udržování starých dohod.“
„Máte konkrétní jméno?“
„Patrika Martince. Je to finančník, ale výrobní ekonomice rozumí lépe než řada techniků.“
Následovalo krátké ticho, poté lehké kývnutí. „Dobře. Máte naši podporu. Pusťte se do toho.“
Růžena Planýová se objevila v pátek.
Tereza se to dozvěděla od Josefa Navrátila z vrátnice. Zavolal jí na interní linku, že u vstupu stojí žena, která trvá na setkání s ředitelkou. Prý jde o osobní záležitost.
Nechala kancelář a vyšla ven sama.
Tchyně stála u turniketu v tmavém kabátu, rty sevřené, výraz připravený na útok. Jenže když spatřila Terezu vycházet z administrativní budovy – v kostýmu, s kartou ředitelky připnutou na klopě – cosi v jejím obličeji nepatrně povolilo. Jen na okamžik.
„Růženo Planýová,“ oslovila ji Tereza vyrovnaně. „Dobrý den.“
„Je to pravda?“ vyhrkla starší žena. „Ty to tu vedeš?“
„Ano.“
Chvíli ji jen mlčky pozorovala. Jako by si v duchu přepočítávala minulost, vlastní slova i tón, kterým kdysi řekla „odejdi“.
„Daniel o tom ví?“ zaznělo nakonec.
„Daniel pracuje na plánovacím oddělení,“ odpověděla Tereza bez emocí. „Takže samozřejmě ví.“
Růžena otevřela ústa, ale slova hledala těžko.
„Chtěla jsem si promluvit,“ dodala tišeji, než bylo jejím zvykem.
„Promluvíme si,“ přikývla Tereza a pohlédla na hodinky. „V pondělí. Domluvte si termín přes sekretariát.“
Otočila se a vrátila se do budovy, aniž by se ohlédla.
Večer seděla ve svém malém bytě na Jižní ulici. Na stole ležel otevřený notebook, hrnek s čajem pomalu chladl a vedle něj zápisník s poznámkami na nadcházející týdny. Z ulice doléhal smích dvou mladých lidí, lehký a bezstarostný.
Před třemi týdny stála s taškou v cizí chodbě a poslouchala, jak na ni někdo křičí. Teď měla vlastní kancelář, dva schopné spojence a před sebou náročnou práci. A především pocit, že je konečně tam, kam patří.
Čekaly ji tendry, tvrdá jednání, odpor Bronislava Tomáška a nejspíš i další překážky. Bude to stát energii i pevné nervy.
Zaklapla zápisník, vypnula počítač a poprvé po dlouhé době si lehla ještě před půlnocí.
Zítra ji čeká další den v závodě. A práce je víc než dost.