„Co to má být?“ vyjel náhle Radovan Marek. „Cos to do té polévky nasypala? Ty už snad ani neumíš vařit!“
Tereza Kovářová na něj vytřeštila oči. Tak prudkou reakci opravdu nečekala. Radovan odstrčil lžíci, až cinkla o talíř, nohou odsunul stoličku a bez dalšího slova si začal nalévat čaj. Něco si přitom bručel pod vousy a tvářil se, jako by mu celý svět ležel v žaludku.
„Radovane, co se děje?“ zeptala se opatrně.
„Měl jsem hrozný den, tak mě teď nech být, ano?“ odbyl ji podrážděně a ani se na ni pořádně nepodíval.
Ve skutečnosti se hádat nechtěl. Jen toužil po chvíli klidu, po tichu bez otázek a vysvětlování. Všechno ho dnes rozčilovalo – a bohužel i Tereza.
Ta jen nechápavě seděla. Krátce pohlédla na Lenku Kratochvílovou, která u stolu působila naprosto klidně, jako by se jí celá situace nijak netýkala. S ledovým výrazem upíjela čaj a tvářila se nevinně.
Tereza si nejistě přisedla zpět ke stolu a pomalu vzala do ruky lžíci. Radovan ji zpovzdálí sledoval s podivnou směsí zvědavosti a výčitky. Nechápal, jak může někdo dát na stůl jídlo, aniž by ho předem ochutnal. Tereza však dobře věděla, že polévka byla před chvílí v pořádku. Určitě nebyla přesolená. Jenže během vaření i prostírání se kolem sporáku neustále pohybovala tchyně…
Zkušenost ji už dávno naučila, že stěžovat si Radovanovi na jeho matku nemá smysl. Pokaždé to skončilo stejně: „To si vymýšlíš! Nemáš ji ráda! Chceš mě od ní odstřihnout? Kvůli tobě zase brečí!“ Po takových scénách ztrácela chuť cokoli řešit. O práci, kamarádkách nebo plánech do budoucna s manželem mluvila bez obav, ale téma jeho matky raději obcházela obloukem. Poslední pokus totiž vyústil v bouřlivou hádku.
Lenka Kratochvílová si tuto situaci zjevně užívala. Drobné naschvály směrem k snaše byly čím dál častější. Zřejmě se dosud nesmířila s tím, že se její syn oženil bez jejího svolení. Když si Tereza přece jen postěžovala, tchyně okamžitě spustila pláč a začala si stěžovat na chatrné zdraví – a Radovan jí vždy uvěřil. Tereza proto raději mlčela. Bylo to jednodušší, i když ji některé věci bolely víc, než si chtěla připustit.
Teď jen znechuceně odložila lžíci, zachytila manželův ironický pohled a pokrčila rameny.
„Radovane, můžu připravit něco jiného.“
„Teď už je pozdě,“ podíval se na hodinky. „Radši mi nachystej něco na zítra do práce. V jídelně se člověk stejně pořádně nenají…“