„Tak co říkáte na tenhle týden?“ dodala klidně.
„Zbláznila ses?! Já to všechno povím Radovanovi! Vyhodí tě z bytu, ani nemrkne!“ vyhrkla Lenka Kratochvílová rozrušeně.
Tereza Kovářová se však nenechala vyvést z míry. „A z jakého důvodu?“ odpověděla téměř lhostejně. „Myslíte, že vám uvěří, že jsem něčeho takového schopná? Všechno popřu. Budu brečet, řeknu, že si na mě vymýšlíte. A Radovan mě miluje. To přece víte.“
Lenka ztuhla. Zamračila se a o krok ustoupila, jako by před sebou najednou viděla úplně jiného člověka. Tichá a nenápadná snacha, kterou si dosud spojovala s mírností, teď působila pevně a rozhodně. Tereza přitom netoužila po válce – chtěla jen obyčejný klid po boku muže, kterého milovala. A kvůli tomu byla ochotná se jednou provždy postavit sama za sebe.
Jakmile vycítila tchyninu nejistotu, chopila se příležitosti.
„Poslechněte,“ spustila naléhavě. „Obě máme Radovana rády. Tak proč si navzájem komplikovat život? Navrhuju jednoduchou dohodu – vy necháte na pokoji mě a já vás.“
„A ty si opravdu myslíš, že mi můžeš nějak ublížit?“ odsekla Lenka dotčeně. „Nepřeháníš trochu?“
Tereza se pousmála. „Pořád vám to nedochází? Chcete si zopakovat celý tenhle týden? Radovan už si všímá, že se vám nedaří ani obyčejné věci. Možná si začíná říkat, jestli je všechno v pořádku… přece jen věk. Dokonce si prý hledal informace o ztrátě paměti. A když člověk nezvládá běžné věci, snadno ho napadne i domov pro seniory.“
Lenka prudce zčervenala a napřáhla ruku, jako by chtěla Terezu uhodit. Ta ale ani necouvla. Dívala se jí přímo do očí a klidně pronesla: „Nabízím vám příměří. Naposledy. Příště už to bude horší. Víte sama, že i já mám na Radovana vliv.“
Tchyně otevřela ústa, chtěla se rozkřiknout, obvinit ji z drzosti. Jenže v hlavě se jí promítl uplynulý týden – pokažené jídlo, zapomenuté klíče, neustálé drobné nezdary. Vždycky byla na sebe hrdá jako na pečlivou hospodyni, a najednou se jí všechno rozpadalo pod rukama. Nejvíc ji ale bodalo, jak se na ni Radovan díval – s obavou a lítostí. Představa, že by ji považoval za zmatenou nebo neschopnou, byla nesnesitelná.
Tereza tiše přitlačila: „Tak jak se rozhodnete? Je to naposledy, co vám to nabízím.“
„Dobře. Vyhrála jsi,“ zamumlala Lenka unaveně a bez dalšího slova odešla z místnosti. V hrudi ji pálil pocit prohry a cosi jako ztráta moci nad dívkou, kterou dosud brala jen jako vetřelce.
Tereza se za ní podívala – a sotva za tchyní zaklaply dveře, musela se přemáhat, aby radostí neposkočila. Už dlouho se necítila tak lehce. Věděla, že tohle není konec všech střetů, ale první bitvu o vlastní klid právě vyhrála.