Nejvíc ji však ubíjelo, že Radovan téměř v každé sporné situaci instinktivně hájil matku. A právě tehdy, když bylo zřejmé, že Lenka Kratochvílová přehání nebo se mýlí.
Nad ránem Tereza Kovářová konečně přestala bezcílně zírat do stropu. V hlavě se jí zrodil nápad tak prostý, až ji zarazilo, proč s ním nepřišla už dávno. Vždyť řešení měla celou dobu na dosah ruky.
Navíc pracovala z domova, takže měla dostatek prostoru svůj záměr uskutečnit bez větší námahy.
Hned druhý den ráno začala.
„Radovane, tenhle měsíc mám práce nad hlavu. Obávám se, že domácnost vůbec nestihnu,“ povzdechla si a upřela na něj unavený pohled.
Radovan zachytil její prosebný výraz a bez dlouhého přemýšlení přikývl. „Promluvím s mámou. Aspoň dočasně by mohla převzít vaření a úklid.“
Tereza se na něj vděčně usmála a lehce ho políbila na tvář. Netušila, jak dlouho bude muset ve své hře pokračovat, ale rozhodla se neotálet.
Ještě téhož večera byla večeře podivná. Brambory, které připravila Lenka Kratochvílová, byly přesolené tak, že se nedaly jíst, a v kompotu plavaly drobné nečistoty. Tchyně vrhala na snachu podezřívavé pohledy, jenže neměla jediný důkaz, o který by se mohla opřít.
Další den čekalo Lenku Kratochvílovou nemilé překvapení u pračky. Když otevřela dvířka, vytáhla z bubnu hromadu oblečení zbarveného do křiklavě růžova. O pár hodin později zmizely z balkonu Radovanovy oblíbené kalhoty — stačilo uvolnit několik kolíčků a vítr odvedl práci za někoho jiného.
Pro Lenku Kratochvílovou to byl vyčerpávající týden. Jako by se proti ní spikl celý byt. Jídlo se nedařilo, věci se ničily, nic nešlo podle plánu. A Tereza? Ta byla podivně klidná, až podezřele vyrovnaná.
Nakonec to tchyně nevydržela a zastavila ji v obýváku.
„Terezo, musíme si promluvit!“
„Teď se mi to moc nehodí, mám hodně práce,“ odpověděla klidně. Ve skutečnosti sledovala seriál na notebooku a jen předstírala soustředění.
„To počká. Vyhradíš mi pár minut.“
Tereza pomalu zaklapla počítač. „Dobře. O co jde?“
Lenka Kratochvílová si ji přeměřila přísným pohledem. „Chci se ti podívat do očí. Děláš mi to naschvál? Snažíš se mě vyštvat z domu?“
Tereza takový výstup očekávala, jen si myslela, že přijde dřív. Přesto zvedla obočí a nasadila výraz překvapené nevinnosti. „Promiňte? Nerozumím vám. Co bych vám měla dělat?“
„Nehraj to na mě! Celý týden se kolem mě všechno kazí. To není náhoda!“
Tereza se lehce pousmála. Původně měla v úmyslu všechno zapírat, dokud to půjde. V té chvíli jí ale hlavou probleskla jiná možnost. Pomalu přikývla a rozhodila rukama.
„Když si to myslíte, tak klidně běžte a řekněte to Radovanovi,“ pronesla tiše, ale s jistotou v hlase.