„Vezmi si toho svého spratka a zmiz odsud! Tenhle dům mi daroval můj syn!“ ječela Libuše Brňáková tak hlasitě, až se jí třásl hlas.
Kateřina Kratochvílová stála u sporáku a pomalu míchala polévku, když za sebou uslyšela známé odkašlání. Nemusela se ani otáčet – ten zvuk znala až příliš dobře. Libuše Brňáková vstoupila do kuchyně svým obvyklým krokem: pomalým, okázalým, jako by právě prováděla inspekci na vlastním panství.
„Zase jsi ty brambory rozvařila,“ poznamenala tchyně a naklonila se nad hrnec přes Katčino rameno. „Tohle se dá jíst? Můj Jiří má rád, když zůstanou pěkně pevné, ne aby se rozpadly na kaši.“
Kateřina neodpověděla. Jen tiše pokračovala v míchání. Za ten rok, co sdílely jednu střechu, si zvykla – nebo se o to alespoň snažila – podobné poznámky přecházet bez reakce.
„Voní to výborně,“ ozval se Jiří Zeman, když vešel do kuchyně. Letmo políbil manželku na tvář. „Už se těším.“
„To říkáš jen proto, že máš hlad,“ mávla rukou Libuše Brňáková a usadila se ke stolu. „Správně se má maso nejdřív zatáhnout na pánvi a teprve potom dát do polévky. Pak má úplně jinou chuť.“
Jiří jen pokrčil rameny a zmizel zpátky do obýváku. Kateřina vypnula plotýnku a začala chystat talíře. Z vedlejšího pokoje se ozval hlas osmiletého Tomáše Kováře.
„Mami, můžu po obědě k Filipovi Petříčkovi? Má novou stavebnici!“
„Uvidíme. Nejdřív si dodělej úkoly,“ odpověděla klidně.
„Úkoly o prázdninách?“ rozhodila rukama Libuše Brňáková. „To snad nemyslíš vážně! Dítě si má odpočinout. Trápíš ho zbytečnostmi. My jsme celé léto běhali venku a taky jsme vyrostli v normální lidi.“
Tomáš se objevil ve dveřích a nejistě sledoval výměnu názorů.
„Tomášku, pojď ke mně,“ zavolala babička sladkým hlasem. „Dám ti bonbony. Neposlouchej maminku, žádné učení teď nepotřebuješ.“
„Domluvili jsme se, že každý den bude hodinu číst a počítat, aby přes léto všechno nezapomněl,“ vysvětlila Kateřina co nejvyrovnaněji.
„Domluvili?“ ušklíbla se tchyně. „A mě se snad někdo ptal? Nebydlím tady taky?“
Kateřina si musela skousnout jazyk. Tenhle argument slýchala neustále od chvíle, kdy se Libuše před rokem přistěhovala. Předtím měli s Jiřím dva roky po svatbě klid. Tchyně přijížděla jednou týdně z vedlejší vesnice, někdy ještě méně. Pak přišlo to, co Jiří nazval rozumným řešením – jeho matka prodala svůj dům a nastěhovala se k nim natrvalo.
„Proč bych měla sama sedět v prázdném baráku?“ prohlašovala tehdy. „Aspoň budu blíž vnukovi a vám pomůžu. Nejsem přece cizí.“
Jiří souhlasil bez váhání. Neptal se, jestli s tím jeho žena souhlasí. Prostě oznámil, že maminka přijde bydlet k nim a že je potřeba uvolnit zadní pokoj. Kateřina mlčela. Dům byl dost velký a věřila, že pomoc navíc přijde vhod – s Tomášem, s domácností.
Skutečnost však vypadala jinak. Libuše Brňáková se do práce příliš nehrnula, zato měla potřebu komentovat každý detail. Vaření? Špatně. Úklid? Nedostatečný. Výchova dítěte? Příliš přísná.
„Jiří, řekni své ženě, ať nenechává kluka hladovět!“ volala do obýváku. „Nejdřív oběd, potom ty její nesmyslné úkoly!“
„Mami, prosím tě, nechej to být,“ ozval se unaveně Jiří. „Katka ví, co dělá.“
Tchyně si odfrkla a demonstrativně nasypala Tomášovi do dlaně hrst karamelek.
„Jez, zlatíčko. Babička se o tebe postará, když se maminka zabývá hloupostmi.“
Kateřina položila talíře na stůl tak prudce, až cinkly. Tomáš těkal pohledem mezi nimi.
„Dám si je až po obědě,“ pípl tiše.
„Správně,“ usmála se na něj Kateřina a pohladila ho po vlasech. „Běž si umýt ruce.“
Jakmile chlapec odešel, Libuše Brňáková zúžila oči.
„Poštváváš ho proti mně?“
„Nikomu nic nevnucuju. Jen dodržujeme pravidla, která jsme si s Jiřím nastavili.“
„S Jiřím?“ zasmála se posměšně. „Můj syn žádná pravidla nevymýšlel. To jsou tvoje nápady. Znám takové matky – samá zásada a dítě z toho akorát vyroste ustrašené.“
Kateřina si zhluboka vydechla. Hádky nikam nevedly. Během toho roku pochopila, že jakýkoli pokus obhájit svůj názor skončí stejně – připomenutím, že dům je napsaný na Libuši Brňákovou a ona je tu tedy paní. A právě to byl začátek problému, který se teprve měl naplno projevit.