„Dobře, paní Brňáková. Odejdu. My oba odejdeme.“
„To je rozumné rozhodnutí!“ vykřikla Libuše vítězoslavně. „Aspoň tu přestaneš parazitovat! Najdi si někoho jiného, kdo bude živit tebe i toho tvého spratka!“
„Mami, přestaň už,“ pokusil se Jiří zasáhnout, ale jeho hlas zanikl v matčině rozčileném proudu slov.
„Ty mlč!“ okřikla ho. „Copak nevidíš, jak tě má omotaného kolem prstu? Přivlekla si sem cizí dítě a zabydlela se v mém domě!“
„Nejsem cizí!“ ozvalo se náhle tenké, rozechvělé volání z chodby.
Všichni se otočili. Ve dveřích stál Tomáš, ruce sevřené v pěst, tváře rozpálené a oči plné slz.
„Jsi zlá! Zlá babičko! Nesnáším tě!“
Libuši se zlostí až zatajil dech. „Co sis to dovolil, kluku? V mém domě na mě budeš křičet? Já ti ukážu!“
Vyrazila směrem k němu, ale Kateřina jí rázně vstoupila do cesty.
„Na mého syna nesahejte.“
„Tvého syna?“ vyprskla posměšně. „A kdo jsi ty? Nikdo! Přišla jsi odnikud, s dítětem na krku, a ještě jsi měla tu drzost nechat se živit mým synem!“
Jiří seděl u stolu, pohled zabodnutý do talíře. Kateřina na něj pohlédla s tichou prosbou, čekala aspoň jediné slovo na svou obranu. Nedostala nic. Mlčení bylo hlasitější než jakákoli urážka.
„Tomáši, běž si do pokoje,“ řekla klidně. „Sbal si oblíbené věci do batohu.“
„Mami… my se stěhujeme?“ hlesl chlapec se staženým hrdlem.
„Ano, zlatíčko. Pojedeme k babičce a dědovi.“
Přikývl a zmizel ve svém pokoji. Libuše si spokojeně odfrkla.
„Konečně! A ruce pryč od mých věcí! Všechno tady patří mně!“
Kateřina kolem ní prošla beze slova do ložnice. Ze skříně sundala dva kufry – svůj a Tomášův – a začala systematicky skládat oblečení. Nejprve svoje, pak synovo. Tchyně stála ve dveřích a sledovala každý její pohyb jako dozorce.
„Ty šaty nech! Kupovaly se tady!“
„Tyhle jsem měla už dávno před svatbou,“ odpověděla Kateřina klidně a pokračovala v balení.
„Lžeš! Jiří, řekni jí něco!“
Jiří však nepřišel.
Kateřina otevřela zásuvku, vyndala osobní doklady, Tomášův rodný list, spořicí knížku a malou krabičku se šperky po mamince. Všechno pečlivě uložila do samostatné tašky.
„Co to máš? Ukaž!“ vztáhla se po ní Libuše.
„Moje dokumenty a věci mého syna. Nedotýkejte se toho.“
Pak přešla do dětského pokoje. Tomáš seděl na posteli a pevně svíral plyšového medvěda.
„Už se sem nikdy nevrátíme?“ zeptal se tiše.
„Teď to nevím,“ pohladila ho po vlasech. „Uvidíme.“
Rychle zabalila jeho oblečení, sešity, knížky i desky s kresbami, na které byl tak pyšný. Libuše jim byla v patách a polohlasem syčela:
„Jestli mi něco zmizí, volám policii! Zlodějko!“
Kateřina se zastavila a otočila se k ní.
„Dobře. Zavolám sousedy jako svědky. Ať vidí, co si odnáším. Pak mi už nic nebudete moci vyčítat.“
„Jen si klidně svolávej půlku ulice!“ mávla rukou tchyně.
Kateřina vyšla na dvůr. Za plotem zalévala záhony paní Radka Janečeková.
„Paní Janečeková, mohla byste na chvíli přijít?“
Sousedka zvedla hlavu a hned si všimla její bledé tváře.
„Co se stalo, Kateřino? Vypadáte hrozně.“
„S Tomášem odcházíme. Nadobro. Mohla byste prosím přijít s panem Krejčím jako svědci? Aby bylo jasné, že si beru jen své věci.“
„Proboha, až takhle daleko to došlo?“ vydechla. „Samozřejmě, hned zavolám manžela.“
Za pár minut stáli oba sousedé v předsíni. Libuše funěla vzteky.
„A to jste tady proč? Dělat divadlo?“
„Jsme tu proto, abychom dosvědčili, že si paní Kratochvílová odnáší pouze své osobní věci,“ řekl pevně Ladislav Krejčí.
Před jejich očima Kateřina ještě jednou prošla domem. Dva kufry s oblečením, taška s doklady, batoh s hračkami, několik knih. Nic víc.
„To je všechno. Nábytek, nádobí i spotřebiče zůstávají.“
„A tak to má být!“ zasyčela Libuše.
Radka Janečeková zavrtěla hlavou a zadívala se na ni přísně.
„Libuše Brňáková, tohle už je opravdu přes čáru.“