Nejbolestivější na tom všem bylo, že Libuše Brňáková měla v ruce trumf, který vytahovala pokaždé, když se jí to hodilo – dům byl oficiálně napsaný na ni.
Když se Kateřina po svatbě s Jiřím nastěhovala, nepřikládala tomu žádný význam. Tehdy jí to přišlo jako formalita.
„Je to jistější,“ vysvětloval jí Jiří klidně. „Nikdy nevíš, co se může stát. Máma o střechu nad hlavou nepřijde. Ale jinak je to přece náš dům. Postavil jsem ho já a zaplatil ze svých peněz.“
Věřila mu. Sama po rozvodu neměla nic. Malý byt 1+kk nechala bývalému manželovi, jen aby se celý proces co nejrychleji uzavřel a ona mohla začít znovu. S Tomášem Kovářem tehdy bydleli v podnájmu, dokud do jejího života nevstoupil Jiří.
První dva roky připomínaly splněný sen. Jiří si k Tomášovi našel cestu, chlapec k němu vzhlížel a rychle si na něj zvykl. Dům působil útulně, zahrada byla prostorná a plná možností. Kateřina vysadila zeleninové záhony, kolem plotu vysázela květiny a poprvé po dlouhé době měla pocit, že její život konečně zakotvil v bezpečném přístavu.
Pak se ale jednoho dne objevila Libuše – i s kufry.
„Mám snad právo bydlet ve vlastním domě, nebo ne?“ prohlásila hned mezi dveřmi, když si všimla Kátina překvapení. „Snad ti nevadí, že chce matka žít se svým synem?“
Jiří tehdy objal Kateřinu kolem ramen a pošeptal jí: „Dej tomu čas. Zvykne si a uklidní se.“
Jenže uklidnění nepřišlo. Naopak. Každý další měsíc si tchyně dovolovala víc. Přestavěla obývací pokoj podle svého vkusu. Záclony, které Kateřina pečlivě vybírala, zmizely v popelnici a nahradily je těžké závěsy s obřími růžemi. Nejlepší křeslo u televize si zabrala pro sebe a večer co večer sledovala seriály na plnou hlasitost.
„Nemohl bys s ní promluvit?“ požádala jednou Kateřina manžela, když Tomáš seděl nad úkoly a marně se snažil soustředit. „Televize běží celý den. Nemůže se učit.“
Jiří mávl rukou. „Ale prosím tě. Ať se dívá, co má dělat jiného? Nepřeháněj to. Máma se chová normálně, jen ty jsi přecitlivělá.“
Kateřina tehdy mlčela. Věděla, že v jakémkoli sporu bude Jiří stát automaticky na straně své matky. I když bylo zřejmé, že překračuje všechny meze.
Třeba minulý měsíc, když Libuše rozpoutala scénu kvůli tomu, že Kateřina koupila Tomášovi nové sportovní boty.
„Rozhazovačná ženská!“ křičela po celém domě. „Vyhazuje peníze oknem! Můj Jiří chodil tři roky v jedněch botách a přežil to!“
„Zaplatila jsem je ze svého. Vydělala jsem si na ně,“ snažila se Kateřina vysvětlit klidně.
„Ze svého?“ vyprskla tchyně. „V mém domě žádné tvoje a moje neexistuje! Tady je všechno společné! Nebudeš si tu určovat pravidla!“
Jiří tehdy raději zmizel do garáže. Vrátil se až po dvou hodinách, když už bylo po všem, a choval se, jako by se nic nestalo.
U oběda si Libuše neodpustila další poznámky. „Za nás si ženy vážily manželů. Dneska? Každá si dělá, co chce, a nikoho neposlouchá.“
„Mami, už dost,“ zamumlal Jiří bez zvednutí očí od talíře.
„Jak dost? Říkám pravdu! Tvoje žena mě ignoruje. Vaří, jak se jí zachce, kluka nutí do učení a peníze utrácí za nesmysly.“
Kateřina už to nevydržela. „Pracuju jako zdravotní sestra na dvě směny, sama se starám o syna a doma obstarám všechno potřebné. Co přesně vám na tom vadí?“
Libuše pomalu položila lžíci a zadívala se na ni těžkým, chladným pohledem.
„Vadí mi, že zapomínáš, v čím domě bydlíš. Když budu chtít, zítra tě s tím tvým spratkem vyhodím na ulici. Ten dům je můj. Můj syn mi ho daroval.“
„Mami!“ zvýšil konečně Jiří hlas. „Tohle už přeháníš!“
„Nepřeháním. Jen konstatuju fakta. Nemovitost je napsaná na mě, takže tady rozhoduju já. A ona by si měla pamatovat své místo.“
Tomáš vyděšeně těkal pohledem mezi mámou a babičkou. Spodní ret se mu roztřásl.
„Tomáši, běž si do pokoje a dodělej si příklady,“ řekla Kateřina tiše.
Když za synem zaklaply dveře, pomalu vstala od stolu.
„Víte co, paní Brňáková? Tohle už snášet nebudu.“
„Tak táhni!“ zaječela Libuše. „Sebereš toho svýho a vypadneš! Dům patří mně!“
Kateřina se narovnala. Na hrudi ji tížil tlak, ale nenechala se zlomit. Podívala se tchyni přímo do očí. Nedopřeje jí to zadostiučinění, aby v jejím pohledu uviděla strach nebo slabost.