Radka Janečeková si povzdechla a obrátila se k Libuši znovu.
„Nestydíte se alespoň trochu? Kateřina se tu celé roky starala o dům, zahradu i záhony s květinami. Všechno tu drželo pohromadě díky ní.“
„To není vaše věc!“ odsekla Libuše Brňáková. „Nebudete mi přece určovat pravidla v mém vlastním domě!“
Kateřina už dál nic neříkala. Vynesla kufry na dvůr a přes mobil si objednala taxi. Tomáš Kovář stál těsně u ní, tiskl se jí k boku a úzkostlivě se vyhýbal pohledu na babičku.
„Mami, pojede s námi i strejda Jiří?“ zašeptal.
„Ne, zlatíčko,“ odpověděla tiše.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Jiří Zeman. Vypadal rozpačitě, skoro provinile.
„Katko, ty to myslíš vážně? Kam chceš jet?“
„K našim.“
„Ale proč hned takhle? Mohli bychom si přece sednout a v klidu to probrat. Nějak se domluvit.“
Kateřina se na něj zadívala tak, jako by ho viděla poprvé v životě. Tři roky společného soužití – a přesto měla pocit, že před ní stojí cizí muž.
„Domluvit se na čem, Jiří? Tvoje matka mě právě vyhodila z domu i s dítětem. A ty jsi celou dobu mlčel. Co chceš ještě řešit?“
„Byla jen rozčilená. Ona to tak nemyslela. Víš přece, jaká je.“
„Řekla mi do očí, že můj syn je parchant a nula. Před tebou. A tys neřekl ani slovo.“
Jiří bezradně rozhodil rukama. „Co jsem měl dělat? Je to moje máma.“
„A my jsme pro tebe kdo?“ vydechla. „Cizí lidi?“
Na příjezdovou cestu mezitím dorazilo taxi. Řidič vystoupil a pomohl naložit zavazadla do kufru. Tomáš si sedl dozadu a připoutal se. Kateřina se naposledy otočila k manželovi.
„Podám žádost o rozvod.“
„Katko, počkej! Nedělej to unáhleně!“ volal za ní.
Ale ona už nastoupila. Auto se rozjelo a Tomáš se ještě ohlédl zadním okénkem. Na zahradě stál Jiří a vedle něj Libuše cosi rozhazovala rukama a křičela.
„Mami, ty pláčeš?“ zeptal se chlapec.
Rychle si otřela tváře. „Ne, jen jsem hrozně unavená.“
Cesta k rodičům trvala téměř dvě hodiny. Zuzana a Jiří Urbanovi bydleli v krajském městě v prostorném třípokojovém bytě. Když Zuzana otevřela dveře, stačil jí jediný pohled, aby pochopila.
„Pojďte dál, moje zlatíčka,“ řekla měkce. „Tomáši, děda je v obýváku. Má pro tebe novou knížku.“
Chlapec zmizel v bytě a Kateřina se matce sesula do náruče. Slzy, které dosud držela na uzdě, se konečně spustily.
„To je v pořádku,“ hladila ji Zuzana po vlasech. „Vybreč se. Povíš nám to, až budeš chtít.“
Večer, když Tomáš usnul, seděli všichni tři u kuchyňského stolu. Kateřina vylíčila celý příběh do posledního detailu. Jiří Urban mlčky poslouchal, jen čelisti měl pevně sevřené.
„Udělala jsi správně, že jsi odešla,“ řekl nakonec klidně, ale pevně. „Neměla jsi tam co snášet. Jen je škoda, že jsi nám o tom neřekla dřív.“
„Myslela jsem, že to zvládnu,“ přiznala. „Doufala jsem, že se Jiří postaví matce a něco se změní.“
„Tvůj muž je maminčin mazánek,“ povzdechla si Zuzana. „Pro takové chlapy je snazší vyměnit manželku než se postavit vlastní matce.“
Telefon jí zvonil téměř bez přestání. Jiří volal každou hodinu. Nezvedala to. Nakonec mu napsala stručnou zprávu: „Už mi nevolej. Další věci budeme řešit přes právníky.“
Hned následující den vyhledala advokáta. Rozvodové řízení nebylo složité – společný majetek neměli, dům patřil Libuši a děti spolu neměli.
„Pokud nebude dělat potíže, do měsíce je vše vyřízené,“ ujistil ji právník.
Za tři dny se Jiří objevil u bytu jejích rodičů. Dovnitř ho ale nepustili.
„Kateřina tě nechce vidět,“ oznámil mu Jiří Urban chladně. „A syna do toho netahej.“
„Musím s ní mluvit! Odvezu mámu pryč a budeme s Katkou sami!“ naléhal.
„Na přemýšlení jsi měl času dost,“ odpověděl mu tchán a zavřel dveře.
Měsíc uběhl rychle. Rozvod proběhl bez komplikací. Jiří všechno podepsal, neprotestoval. Kateřina nastoupila do práce v místní nemocnici. Tomáš začal chodit do nové školy. Zpočátku byl smutný, ale brzy si našel kamarády a znovu se smál.
Jednoho večera řekla Zuzana dceři: „Možná je to nakonec dobře. Představ si, že bys tam zůstala dalších deset let. Co by z tebe bylo? A z Tomáše?“
Kateřina přikývla. Měla pravdu. Lepší odejít včas, než celý život přežívat v ponižování. Měla práci, zdravého syna a rodiče, kteří při ní stáli. To bylo podstatné.
Po půl roce jí zavolala Radka Janečeková a podělila se o novinky. Jiří prý stále bydlel s matkou. Libuše si z něj udělala osobního sluhu – vařil, uklízel, pral. Zhubnul a vypadal vyčerpaně. Dokonce měl problémy v zaměstnání, protože chodil pozdě – nejdřív musel doma připravit snídani a umýt nádobí.
„A po okolí vykládá, jak jsi byla nevděčná,“ dodala Radka. „Jenže mu to nikdo nevěří. Všichni vědí, kolik jsi toho doma dělala.“
Kateřina jen pokrčila rameny. Ať si říká, co chce. Důležité bylo, že ona i Tomáš teď žili v klidu – bez křiku, bez urážek, bez strachu. A ten klid měl cenu vyšší než cokoli jiného.