Telefon se mi v kapse kardiganu rozechvěl přesně ve 23:14. Seděla jsem na tvrdé nemocniční lavičce, v ruce papírový kelímek s už dávno vychladlým čajem, a bezmyšlenkovitě zírala na popraskané kachličky na protější stěně. Sáhla jsem po mobilu téměř automaticky — a zůstala jsem strnule sedět.
Na displeji svítilo jméno: „Petr“.
Zvedla jsem oči ke dveřím jednotky intenzivní péče. Byly zavřené. Za nimi ležel můj muž — hadičku zavedenou do krku, infuzi v ruce, v bezvědomí. Přesně tak mi to před třemi hodinami oznámil neurochirurg v modrých návlecích, aniž by se mi podíval do očí: „Stav je vážný. Stabilizovaný, ale stále kritický. Čekejte.“
Čekala jsem. Neodešla jsem ani na minutu. Kabát jsem si nesvlékla, protože na chodbě bylo chladno a mně byla zima až do morku kostí.
Mobil nepřestával vibrovat.
Stiskla jsem zelené tlačítko.
— Prosím? — ozval se můj hlas. Zněl cize, jako by nepatřil mně.
Ve sluchátku bylo ticho. Pak cosi — snad nádech, možná jen šum linky. Nebo jsem si to jen namlouvala.
— Petře?
Nic.
Oddálila jsem telefon od ucha a podívala se na displej. Spojení trvalo. Dvacet tři vteřin. Dvacet čtyři.
— Petře, slyšíš mě?
Žádná odpověď.
Hovor jsem ukončila. Ruce se mi netřásly — schválně jsem si toho všimla. Jen jsem seděla a hleděla na mobil, jako by mi měl něco vysvětlit. Po chvíli jsem vytočila jeho číslo sama. Dlouhé vyzvánění. Nikdo to nezvedl.
Chodba byla téměř prázdná. Někde daleko v jiné části oddělení plakalo dítě. Sanitářka v bledě modrém plášti tlačila vozík, jeho kolečka nepříjemně vrzala.
Zvedla jsem se a zamířila k sesterně.
— Promiňte, — oslovila jsem zdravotní sestru. — Můj manžel je na JIP, Petr Lebeda, přivezli ho dnes kolem osmé večer. Chtěla jsem se zeptat… měl u sebe mobilní telefon?
Mladá sestra s unavenýma očima si mě změřila pohledem přes obroučky brýlí.
— Osobní věci pacientů se při příjmu ukládají do úschovy. Telefony také.
— Takže ho u sebe nemá?
— Samozřejmě že ne.
— Děkuji.
Vrátila jsem se na své místo.
Petra přivezla sanitka v 19:40. Byla jsem doma a smažila karbanátky. Zavolala mi sousedka z přízemí, paní Alena — viděla, jak ho na nosítkách odnášejí z domu. Zkolaboval mezi prvním a druhým patrem, když se vracel z práce.
Vypnula jsem sporák a vyběhla.
Na příjmu mě nechali čekat skoro tři čtvrtě hodiny, než přišel službu konající lékař. Mladý muž, téměř ještě chlapec, s tmavými kruhy pod očima.
— Jste manželka?
— Ano.
— Hemoragická mrtvice. Krvácení do mozku. Operace trvala dvě hodiny. Teď je na přístrojích, na JIP. Stav je velmi vážný.
Přikývla jsem. Slzy nepřišly. Jen jsem se zeptala:
— Přežije to?
Lékař uhnul pohledem.
— Uděláme maximum.
Věděla jsem, že to není odpověď. Ale na víc jsem se nezmohla.
Ve 23:40 jsem znovu otevřela seznam hovorů. Příchozí ve 23:14. Délka třicet jedna vteřin. Petrovo číslo, které znám zpaměti.
Zavolala jsem jeho sestře Lucii. Žije v Olomouci, zprávu už ode mě měla.
— Lucie, nemáš nějaký přístup k jeho telefonu? Nemůžeš zjistit, jestli po osmé večer někomu nevolal?
— Jak bych to měla zjistit, když je v nemocnici?
— Přes účet u operátora. Myslela jsem, že jste měli společný tarif.
— To už dávno neplatí. Jano, jsi v pořádku? Najedla ses vůbec?
— Ano. To je dobré.
— Mám přijet? Zítra můžu sednout na vlak.
— Zatím ne. Počkej.
Hovor jsem ukončila. Na druhém konci chodby se objevil muž kolem padesátky s igelitovou taškou v ruce. Krátce mluvil se sestrou a pak si sedl naproti mně. Nepodívali jsme se na sebe. Tady si lidé do očí nehledí. Každý tu čeká na svůj ortel.
Krátce po půlnoci jsem na chvíli usnula. Hlava mi klesla na rameno a zdálo se mi o Petrovi — stál v kuchyni a jedl karbanátky přímo z pánve, jak to dělával, když si myslel, že ho nevidím. Viděla jsem ho pokaždé. Jen jsem předstírala, že nic.
Probudilo mě vibrování telefonu.
02:07. Příchozí hovor. Petr.
Stiskla jsem tlačítko tak prudce, až mi mobil málem vyklouzl z ruky.
— Petře!
Ticho. Znovu ten zvláštní zvuk — dech? Rušení? A pak, přísahám, něco jako slabika. Velmi tichá. Jediný zvuk.
— Co jsi říkal? Petře, mluv nahlas. Slyším tě. Prosím.
Nic.
Spojení se přerušilo.
Vyskočila jsem a rychlým krokem zamířila k sesterně. Tentokrát tam seděla starší žena s přísným výrazem.
— Potřebuji na JIP, — vyhrkla jsem. — Hned.
— Návštěvy jsou povoleny až od devíti ráno a pouze se souhlasem primáře.
— Musím tam teď. Nechápete to — on mi volá.