Jeho pohled ve mně zůstal. Něco se v něm posunulo — nebyla to radost, na tu bylo ještě příliš brzy. Spíš tiché poznání.
— Ahoj, — zašeptal. Hlas měl zastřený, sotva slyšitelný.
— Jak ti je?
Neznatelně pohnul hlavou. Jako by říkal: nevím. Nebo možná: neptej se.
— Byla jsem tu celou dobu. Pět dní, — dodala jsem.
Znovu se na mě zadíval. Dlouze, soustředěně.
— Vím, — odpověděl.
Zarazilo mě to. Nemohl to přece vědět — byl v bezvědomí.
— Jak bys mohl? — zeptala jsem se.
Zavřel oči. Na okamžik jsem si myslela, že usíná. Pak však tiše promluvil. Slova jsem spíš vyčetla z jeho rtů, než skutečně slyšela.
— Slyšel jsem tě.
Přístroje kolem nás pravidelně pípaly. Za oknem svítilo listopadové slunce, vybledlé a vytrvalé.
— Petře, — oslovila jsem ho, — v noci jsi mi volal. Dvakrát.
Otevřel oči a podíval se na mě pohledem člověka, který se vrátil z velké dálky. Unaveně, tiše.
— To si nepamatuju.
— To je mi jasné.
— Ale jestli jsem volal… — odmlčel se, nabral dech, — asi jsem chtěl něco říct.
— Co?
Chvíli mlčel.
— Neodcházej.
Stiskla jsem jeho dlaň pevněji než předtím.
— Nikam nejdu.
Na běžný pokoj ho přeložili po dvou týdnech. O další tři týdny později jsme odcházeli domů — s taškou léků, doporučením do rehabilitačního centra a radou „vyvarovat se stresu“. U Petra, který kdysi rozjel čtyři firmy, to znělo skoro ironicky. Přesto jsme oba předstírali, že to myslíme vážně.
První večer doma seděl na pohovce a díval se z okna. Přinesla jsem mu čaj.
— Dáš si karbanátky? — zeptala jsem se.
Podíval se na mě zvláštním pohledem.
— Ty jsi to věděla?
— Vždycky.
Usmál se. Poprvé po šesti týdnech. Smích byl tlumený, už ne tak hlasitý jako dřív, kdy se rozléhal celým bytem. Ale byl jeho.
— Tak jo. Chci karbanátky.
Otočila jsem se ke kuchyni.
— Jano, — zavolal za mnou.
— Ano?
— V březnu bych chtěl do Portugalska.
Zůstala jsem stát ve dveřích.
— Bude tam ještě chladněji, — pokračoval. — Ale méně turistů. A oceán stojí za to.
— Dobře. V březnu.
— Nebudeš mluvit o penězích?
— Ne.
— Opravdu?
— Petře, koupím letenky hned zítra. Jen mi řekni, odkud poletíme.
Na chvíli se odmlčel.
— Z Prahy. Je přímý let.
— Platí.
V kuchyni jsem začala smažit. Z obýváku se ozýval jeho hlas — mluvil o hotelu, o koláčcích pastel de nata, které tam pečou, o tom, že v Lisabonu musíme jet starou tramvají. Poslouchala jsem ho a obracela maso na pánvi.
Telefon ležel na parapetu. Ty dva noční hovory jsem nikdy nesmazala. Občas otevřu seznam a podívám se na ně.
Třicet jedna vteřina. Třicet vteřin.
Nevím, co to bylo. Porucha sítě. Náhoda. Nebo něco, pro co nemám pojmenování.
Vím jen, že když se ve 23:14 na nemocniční chodbě rozvibroval mobil a na displeji se objevilo „Petr“, zvedla jsem to.
A udělala jsem správně.
V březnu jsme opravdu odletěli do Lisabonu.
Petr chodil pomaleji než dřív a občas se zastavil, aby si odpočinul. Nikam jsme nespěchali. V malých kavárnách jsme pili silnou kávu z drobných šálků, jedli teplé pastel de nata posypané skořicí. Nasedli jsme na tramvaj číslo 28 a sledovali, jak se město šplhá po kopcích.
Poslední den jsme vyrazili na mys Roca. Petr si trasu nastudoval předem. Nejzápadnější bod Evropy. Dál už jen oceán.
Stáli jsme u zábradlí. Vítr byl prudký, na rtech jsem cítila sůl. Vzal mě za ruku.
— Tak co? — zeptal se.
Dívala jsem se na vodu. Temně modrá, nekonečná.
— Obrovský, — odpověděla jsem.
— Já ti to říkal.
Chvíli jsme mlčeli.
— Petře, — začala jsem opatrně. — Opravdu si nic nepamatuješ? Odtamtud?
Věděl, co myslím. Přemýšlel dlouho.
— Byla tma, — řekl nakonec. — A zima. A pak jsem slyšel tebe. „Nikam.“ A bylo tepleji.
Neodpověděla jsem.
— Možná se mi to zdálo, — dodal.
— Možná.
Oceán hučel pod námi. Nepustil moji ruku.
— Jano.
— Ano?
— Díky, že jsi to vzala.
Podívala jsem se na něj, potom na nekonečnou hladinu a zase zpátky.
— Vždyť jsi volal ty.
— To ano. Ale tys odpověděla.
Je to tak. Zvedla jsem to.
Nevím proč. Prostě jsem to udělala.
A možná právě v tom je všechno — nejde o to, kdo volá a odkud. Důležité je, že to vezmeš. Že zůstaneš. Že čekáš.
Že nikam neodcházíš.