„Od ní jsem utekl jen tak tak!“ ušklíbl se Viktor Havelka a nevěřícně zakroutil hlavou. „To mi teda vysvětli, proč bych si ji měl brát? Z jakého důvodu, prosím tě?“
Radim Kratochvíl lehce nadzvedl ramena. „A nelíbí se ti? Nechceš s ní trávit čas?“
„To neříkám, že se mi nelíbí,“ namítl Viktor. „Líbí. Jenže kromě ní se mi líbí i spousta jiných holek. A hlavně – od začátku jsme si přece jasně řekli, že z nás pár nebude. Prostě si budeme užívat společné chvíle, nic víc.“
Radim protáhl obličej. „No jo… Jenže víš, jak to chodí. Holky mění názor rychleji než počasí. Dneska něco platí, zítra je všechno jinak.“
„Tak mi to ale mohla říct!“ rozčílil se Viktor. „Místo toho mě dotáhla k rodičům a slavnostně oznámila, že jsem ji požádal o ruku. Já! Člověk, který se teď rozhodně ženit nechce. A ji znám sotva pár měsíců!“ Rozčileně udeřil dlaněmi do stolu a zhluboka vydechl. „Stačilo. Zablokoval jsem ji všude, kde to šlo, a jasně jí řekl, aby se mi už vyhýbala.“
Lucie Benešová seděla vedle Kláry Vackové a bylo na ní vidět, že ji to celé sebralo.
„Nemůžu uvěřit, že jsi to opravdu udělala,“ podívala se na ni Klára vyčítavě. „Nejdřív jste si něco domluvili, a pak jsi to celé otočila.“
„Jenže já ho mám vážně ráda,“ bránila se Lucie tiše. „Opravdu. A Radim mi tvrdil, že mám šanci na skutečný vztah, že se Viktorovi líbím.“
Klára si odfrkla. „Radimovi věříš? Ten si z Viktorových známostí dělá laboratorní pokusy. Jedné nakecal, že Viktor miluje dušené zelí, přitom ho nesnáší. Druhé namluvil, že by chtěl, aby si jeho přítelkyně oholila hlavu, a ta chuděra to fakt udělala. A tobě teď napovídal, že klíčem je seznámení s rodiči, že Viktor sní o svatbě, jen to nemůže přiznat kvůli své pověsti.“
Lucie sklopila oči. „Přesně to říkal. Dokonce tvrdil, že ho o to Viktor sám požádal, aby to setkání zařídil.“ Hořce se pousmála. „Jsem hrozně naivní.“
Po chvíli však zvedla hlavu. „Možná je ale dobře, že to dopadlo takhle. Jinak bych na něj čekala roky, zatímco on by si dál užíval s každou, která mu přijde do cesty.“
Radim se mezitím vracel domů. Když zabočil do ulice, všiml si dívky stojící na chodníku. Upřeně hleděla do zhaslého telefonu a působila zmateně. Stála přesně tam, kudy potřeboval projít. Radim se zamračil – kdyby ji měl obcházet přes silnici, riskoval by cákance z projíždějících aut na kalhotách i botách. A špinavé oblečení pro něj představovalo noční můru zakořeněnou už od dětství.
Dívka se náhle rozhlédla, spatřila ho a rychlým krokem k němu přistoupila.
„Promiňte, mohl byste mi poradit?“ oslovila ho nejistě.
„Samozřejmě,“ přikývl Radim ochotně. „Jen popojďme kousek stranou.“ S úlevou si uvědomil, že zůstane na suchém chodníku.
Ukázalo se, že hledá dům hned vedle, jenže to netušila – vybila se jí baterie a bez navigace si nebyla jistá, kam jít. Radim jí ochotně vysvětlil cestu a nakonec ji doprovodil až ke vchodu.
„Moc vám děkuju,“ usmála se na něj vděčně a v jejích očích se objevil zvláštní, hřejivý lesk.