Radim měl najednou pocit, že před ním nestojí dospělá žena, ale křehká bytost, kterou by člověk nejraději ochránil před celým světem. Působila drobně a nejistě, a v něm se probudila zvláštní potřeba být jí oporou.
„Rádo se stalo,“ odpověděl s lehkým úsměvem. „A kdybyste ještě potřebovala kamkoli doprovodit, stačí říct.“ Položil si dlaň teatrálně na hruď a lehce se uklonil. „Slibuji, že vám budu dělat rytíře.“
Rozesmála se. Její smích zněl čistě a zvonivě, až mu z toho přeběhl mráz po zádech – příjemný, hřejivý.
„A nebojíte se?“ naklonila hlavu lehce na stranu. „Co když nejsem tak hodná, jak vypadám?“
„Nebojím,“ prohlásil s hranou vážností. „Já se nebojím ničeho.“
„Dobře tedy. Zítra v patnáct hodin v centru města,“ přešla nečekaně na tykání. „Počkej tam na mě. Doprovodíš mě tam, kam budu potřebovat.“
Na zlomek vteřiny se v jejích očích mihlo cosi ostrého, téměř zlověstného. Radim instinktivně ucukl. Jenže hned nato před ním opět stála tatáž nesmělá dívka s jemným pohledem, jako by se nic nestalo.
Šel na schůzku? Samozřejmě. A nic hrozného se nepřihodilo. Naopak – bylo to krásné první rande. Procházeli se ulicemi, povídali si o všem možném i nemožném a nakonec skončili v malé kavárně u čaje. Další setkání následovalo už za pár dní. A pak ho Eliška Konečná pozvala k sobě domů.
Její byt Radima překvapil hned po vstupu. Stěny zdobily obrazy moderních autorů plné zvláštních tvarů a barev a z různých koutů visely svazky usušených bylin.
„K čemu to všechno je?“ kývl směrem k trávám.
„Ale, každá má svůj význam,“ rozzářila se. „Tahle nad dveřmi chrání před zlými pohledy. Tamta má přitahovat peníze. A tady ta přináší štěstí.“
Radim se neubránil smíchu.
„Co je na tom směšného?“ zamračila se lehce.
„Nic, promiň,“ rychle se zarazil. „Jen mě to překvapilo.“
Postavila před něj šálek čaje a talířek s kouskem dortu. Byly tam dvě lžičky. Dřív než stihl cokoliv udělat, vzala jednu z nich, odkrojila si z jeho dortu sousto a bez váhání ho snědla. Potom se napila přímo z jeho hrnku.
„Co to mělo znamenat?“ zamrkal.
„Ale nic dramatického,“ pousmála se tajemně. „Takový malý rituál. Řekněme, že jsem ti právě otestovala jídlo, jestli není otrávené.“
„A výsledek?“ zvedl obočí.
„Můžeš jíst. Přežiješ,“ kývla vážně, ale v očích jí pobaveně zajiskřilo.
Radim byl zamilovaný až po uši. O Elišce mluvil neustále a Viktor Havelka už toho měl skoro plné zuby.
„Podle tebe je dokonalá,“ smál se Viktor.
„Protože je,“ přikývl Radim přesvědčeně.
„Takové ženy ale neexistují.“
„Tak teď už víš, že ano,“ odpověděl Radim s klidnou jistotou.
„A… už jste spolu?“ nadhodil Viktor významně.
„Ještě ne. Eliška říká, že musíme počkat na správný den.“
„Správný den?“ podivil se. „Dobře, radši se ani neptám. Držím palce.“
Jednoho odpoledne mířil Radim jako obvykle k jejímu domu. V duchu si představoval, jak mu otevře, obtočí mu ruce kolem krku a on se nadechne vůně jejích vlasů.
„Podívej, to je on,“ zaslechl šeptání dvou starších žen na lavičce. „Zase jde k té čarodějnici.“
„Dalšího si omotala kolem prstu,“ odfrkla druhá. „To jí netrvalo dlouho.“
„Tiše, ať nás neslyší…“
Radim po nich střelil podrážděným pohledem. Už už chtěl něco odseknout, ale slova se mu zasekla v krku a on místo toho jen sevřel rty, než vykročil ke vchodu.