…A právě jeden z těch červeně označených ho přitáhl tak silně, že se k němu bezděčně naklonil.
Nápis na štítku ho doslova zarazil.
„Netopýr.“
Srdce mu prudce poskočilo. V hrudi se mu rozlil nepříjemný chlad a bez dalšího přemýšlení dvířka zase zabouchl, jako by se bál, že z nich něco vyletí.
„Radime, kde jsi?“ ozval se z vedlejší místnosti hlas Elišky Konečné.
Měl chuť zmizet. Ne jen odejít — utéct, co mu nohy stačí, seběhnout schody a už se nikdy neohlédnout. Přesto se přemohl a s nepřirozeným klidem vešel do obýváku.
„Pojď se podívat,“ vybídla ho a ukázala směrem k pohovce.
Na čalounění ležely dvě ručně vyrobené figurky. Jedna představovala nevěstu v bílých šatech, druhá ženicha v tmavém obleku.
Radimovi vyschlo v ústech.
„Líbí se ti? Nejsou povedené?“ usmála se Eliška.
Zíral na panenky a v hlavě mu hučelo. „To jsme jako my?“ vyhrkl roztřeseně. „To je nějaká voodoo figurína? Ovládáš mě přes ni?“ Vzpomněl si na sušenku, kterou si původně vzít nechtěl — a přesto ji snědl. Tehdy to svedl na slabou vůli. Teď si tím jistý nebyl. „Ty jsi… ty nejsi normální! Jsi čarodějnice!“ vykřikl.
Bez dalšího slova se vyřítil do předsíně. V panice narážel do nábytku, až mu to vyráželo dech. Za zády se ozval smích. Zdál se mu temný, výsměšný, skoro hrozivý.
Už sahal po klice, když ho napadlo, že tu figurku ženicha tam nemůže nechat. Jako by tím přerušil nějaké neviditelné pouto. Otočil se, vběhl zpátky, popadl panenku z gauče a sprintoval ven.
Zastavil se až o blok dál. Opřel se o zeď a zhluboka dýchal. Rychle se prohlédl — kabát měl na sobě, boty taky, jen celé od bláta. V tu chvíli mu to bylo jedno. Hlavně že neutíkal v papučích a že se do toho bytu už nemusí vracet.
O několik dní později ho na chodbě zastavila Lucie Benešová.
„Tak co, pane experimentátore, jak se vede?“ nadhodila lehce.
„Proč by se nemělo?“ odpověděl opatrně. Od rozchodu s Eliškou byl podezíravý ke každému. A Lucie mu připadala podezřelá dvojnásob, i když nedokázal říct proč.
„Jen ti nesu pozdrav,“ usmála se a sáhla do kabelky. Vytáhla malý sáček.
„Co to je?“ zeptal se ostře.
Pomalu jej otevřela a mezi prsty podržela nakousnutou sušenku.
Tu stejnou.
„Tak jaké to bylo, být pokusným králíkem?“ pronesla tiše. „Doufám, že sis z toho něco odnesl.“
Radim sevřel rty. Měl na jazyku spoustu jízlivých odpovědí, ale nakonec se jen otočil a odešel.
Kdyby se ohlédl, uviděl by, že k Lucii přistoupil Viktor Havelka.
„Myslíš, že jsme mu dali dostatečnou lekci?“ zeptal se s pobaveným výrazem.
„Snad ano. Eliška si s tím dala práci. A ty babičky na lavičce před domem taky sehrály svou roli,“ pousmála se Lucie.
„A naše malé divadelní efekty tomu dodaly šťávu,“ zasmál se Viktor.
„Musím uznat, že jako tým fungujeme skvěle,“ přikývla.
„Co kdybychom to dnes oslavili procházkou?“ navrhl opatrně.
„Jako že spolu strávíme hezký večer?“ nadzvedla obočí. „Ne, díky. Do dalších komplikovaných vztahů se mi nechce.“
„A kdybych řekl, že tentokrát jde o skutečné rande?“ jeho hlas zněl nezvykle vážně.
„Tak to řekni.“
„Zveme tě na opravdové rande,“ odpověděl bez úsměvu.
Chvíli si hleděli do očí — a pak se oba rozesmáli.