Místo odpovědi jen sevřel kliku a vstoupil do domu.
„To si lidi fakt dokážou vymyslet takovou hloupost? Čarodějnice? Eliška že by byla čarodějnice? Nesmysl…,“ přesvědčoval sám sebe, zatímco výtah pomalu stoupal. Kabina tiše odpočítala pět pater a s lehkým cinknutím se otevřela.
Zazvonil. Dveře se téměř okamžitě rozletěly a v nich stála Eliška Konečná, usměvavá a půvabná jako vždy. Radim Kratochvíl ji bez váhání objal, přitiskl ji k sobě a zhluboka se nadechl známé vůně jejích vlasů. Ten okamžik ho obvykle uklidňoval.
Tentokrát však něco drhlo.
Všechno probíhalo jako pokaždé – a právě ta obyčejnost ho znepokojovala. Eliška ochutnala jídlo dřív, než mu ho podala, jak měla ve zvyku. Do čaje vhodila špetku sušených bylin a nad hrnkem sotva slyšitelně cosi zamumlala. Viděl to už nesčetněkrát. Nikdy mu to nepřišlo divné. A přesto mu dnes při pohledu na ten drobný rituál srdce vynechalo a pak se rozbušilo tak prudce, až ho to zabolelo.
„Čarodějnice… čarodějnice…,“ pulzovalo mu v hlavě.
„Eliško,“ začal opatrně, „čím se vlastně kromě práce zabýváš?“
Usmála se. „Tím, čím mě zrovna napadne. Dáš si sušenku? Uvnitř je lístek s malým vzkazem o tom, co tě čeká.“
Znělo to hravě, ale Radimovi přeběhl po zádech chlad. Chtěl odmítnout.
„Vezmi si,“ dodala však tiše.
Tentokrát to neznělo jako návrh. Spíš jako pokyn.
Podala mu talíř plný sušenek a zadívala se mu přímo do očí. Na zlomek vteřiny měl pocit, že se v jejím pohledu zablesklo cosi nažloutlého. Jeho ruka se samovolně natáhla. Snažil se ji zastavit, ale prsty už svíraly sušenku. Jako by ho někdo vedl.
„Hodný kluk.“ Ta slova neslyšel. Přesto mu zazněla v hlavě.
„Proč nejíš?“ zeptala se najednou.
Trhl sebou. Seděl s nakousnutou sušenkou v ruce – všiml si, že z ní chybí kousek, nejspíš ji předtím ochutnala ona sama, jako vždycky.
„Kromě agentury ještě maluju,“ pokračovala Eliška lehce. „Vidíš ty obrazy kolem? Všechny jsou moje.“
Radim prudce zamrkal a položil sušenku zpět na talíř.
„Já jsem na chvíli vypnul?“ problesklo mu hlavou. Nedokázal si vysvětlit, co se právě stalo.
„A ty bylinky?“ nadhodil opatrně. „Vím, že jsi mi říkala, proč je tu máš. Ale kdo tě naučil je sbírat?“
„Babička,“ odpověděla bez zaváhání. „Byla léčitelka.“
„Léčitelka?“ pozvedl obočí.
„Sbírala byliny, míchala čaje, pomáhala lidem. Jasně, někteří za ní chodili i s prosbami o různé… kouzla. Ale jsme přece v jednadvacátém století. Každý ví, že takové věci jsou jen pověry.“ Zasmála se.
„Takže byla…,“ chtěl vyslovit to zakázané slovo.
„Bylinkářka,“ doplnila klidně.
„A dělala jen tohle?“ zeptal se, ani nevěděl proč.
Eliška pokrčila rameny. „Radime, proč tě to tak zajímá? Pojď, něco ti ukážu.“
Zvedla se od stolu a zamířila z kuchyně ven.
Radim zůstal stát. Už dlouho si všímal, z které skříňky vytahuje sušené svazky rostlin. Teď, když byla pryč, ho cosi nutilo jednat. Rychle přešel ke kredenci a prudce otevřel dvířka.
Uvnitř stály desítky malých skleniček a dóz. Každá pečlivě označená. Některé popisky byly zvýrazněné červenou barvou.
A právě jeden z těch červeně označených ho přitáhl tak silně, že se k němu bezděčně naklonil.