— Lucie Navrátilová, prosím tě, nehraj si zase na skrblíka! Známe se deset let a ty pořád přepočítáváš každou korunu. Objednáme kaviár i ten velký talíř s mořskými plody, je rozhodnuto! — Monika Malýová zaklapla jídelní lístek s výrazem člověka, který právě financuje celý podnik. — Měla jsem narozeniny a aspoň jednou za rok si snad můžu připadat jako žena, ne jako robot u plotny.
Lucie pomalu posunula sklenici s vodou stranou. Dívala se na svou dávnou přítelkyni a místo blízké osoby před sebou viděla zkušenou hráčku, která mistrně rozehrává partii na cizí city. Monika to uměla dokonale: nejprve dojemný příběh o těžkém životě, pak povzdech nad nespravedlností světa — a jakmile se peněženka „úspěšné kamarádky“ pootevřela, přišla objednávka toho nejdražšího.
— Objednej si, Moniko. Když myslíš, že na to máš nárok, — kývla Lucie nenápadně na číšníka.
Petr Čermák, Moničin manžel, seděl na okraji luxusní kožené židle, jako by pod ním hořelo. Co chvíli si narovnával lacinou kravatu a nervózně pokukoval do vinného lístku, kde ceny působily jako výsměch jeho výplatě. Inženýrský plat by sotva pokryl předkrmy, ale Monika mu celé roky vštěpovala jednoduchou rovnici: Lucie má firmu, tedy se má podělit. Byla to jejich vstupenka do vyšší společnosti.
Večeře se ubírala známým směrem. Monika si s chutí dopřávala delikatesy a mezi sousty si stěžovala na drahý život i na své věčně porouchané auto.
— Představ si, Lucinko, zase odchází převodovka. Mechanik chce sto tisíc. Kde je mám vzít? Petr domů nosí pár drobných, — mávla rukou k manželovi, který právě soustředěně ukusoval z drahé ryby a očividně se vyhýbal Luciině pohledu.
— Opravdu, Petře, kde ty peníze vezmete? — naklonila se Lucie dopředu a v očích se jí zableskla chladná přesnost člověka zvyklého kontrolovat účetnictví. — Pokud se nepletu, už dva roky si odkládáte…