Suchý zvuk třepotajícího se papíru v tichu restaurace působil téměř nesnesitelně.
„Sto tisíc… dvě stě… Moniko, tady je součet skoro milion korun. Kde se to vzalo? Lucie, tohle musí být nějaký omyl, ne?“ vydechl Petr Čermák, aniž by odtrhl oči od čísel.
„Žádný omyl,“ odpověděla klidně Lucie Navrátilová. „Monika si ode mě půjčovala peníze na údajnou operaci své matky, na nedoplatky za energie, dokonce i na záchranu tvého pracovního místa, Petře. Tvrdila, že se topíš v problémech. A já jí, jako naprostá hlupačka, dávala hotovost bez jediné otázky. Až do dne, kdy jsem její matku potkala náhodou v parku — zdravou, plnou energie a upřímně zmatenou, když jsem se jí začala vyptávat na tu její ‚vážnou nemoc‘.“
Monika Malýová prudce vyskočila ze židle. V obličeji jí naskákaly rudé skvrny a přetvářka laskavé kamarádky se rozpadla během vteřiny.
„Jak se opovažuješ!“ vyštěkla. „Počítáš každou korunu, zatímco tobě leží peníze na účtech ladem! Tobě by nechyběly, ale já jsem nechtěla vedle tebe působit jako nějaká chudinka!“
„Nejsi chudinka, Moniko. Jsi zlodějka,“ pronesla Lucie a také vstala. „A tenhle účet dnes rozhodně platit nebudu. Petře, na konci složky najdeš kopie trestního oznámení i žaloby. Sbírala jsem podklady měsíce. Tvoje žena nejenže utrácela moje peníze. Dokonce padělala tvůj podpis, když ‚investovala‘ vaše společné úspory do neexistujících fondů.“
Petr se zvedl pomalu, jako by na něj dopadla tíha celého domu. Díval se na Moniku pohledem, v němž nebyl křik ani vztek — jen mrazivý odstup a odpor.
„Pane vrchní,“ oslovil číšníka zastřeným hlasem. „Odnesete to, prosím? Nemůžeme zaplatit. Nemáme na to.“
„Nemusíte si dělat starosti,“ upravila si Lucie pásek svých hodinek. „Počítala jsem s tím. S vedením podniku už jsem mluvila. Přivolají policii kvůli nezaplacené útratě. Bude to vhodný doplněk k mému obvinění z podvodu. Petře, je mi tě líto, ale dál už ti pomáhat nebudu. Teď si to vyřeš sám.“
Lucie se na okamžik odmlčela a zhluboka se nadechla.