Poznala jsem ho podle rukou. Obličej se změnil k nepoznání — vybledlý, částečně zakrytý hadičkami a náplastmi, cizí a nehybný. Ale ty dlaně… široké, silné, s výraznými klouby. Na pravém ukazováku měl tenkou jizvu, kterou jsem znala nazpaměť. Spadl kdysi z kola a ten příběh mi vyprávěl snad stokrát. Ty ruce byly pořád jeho.
Opatrně jsem jednu z nich vzala do své.
— Ahoj, — zašeptala jsem. — To jsem já. Jana.
Přístroj vedle postele pravidelně pípá. Křivka na monitoru se ani nehnula.
— Byla jsem tady celou noc. Volal jsi mi. Dvakrát. Netuším, jak se ti to povedlo, ale vlastně mě to nepřekvapuje. Vždycky jsi dokázal udělat i to, co bys neměl. Kradl jsi karbanátky rovnou z pánve. Vybíral sladkosti ze zásuvky… — zarazila jsem se. To poslední patřilo spíš mně než jemu. — Každopádně jsem tady. A nikam neodcházím.
Jeho prsty zůstaly bezvládné. Jen monotónní zvuk přístrojů potvrzoval, že čas běží.
— Musíme si o něčem promluvit, — pokračovala jsem tiše. — Pamatuješ na loňský listopad? Chtěl jsi do Portugalska a já tě odbyla, že je to zbytečně drahé a nepraktické. Říkal jsi, že mi chceš ukázat oceán. A já reagovala ostře. Něco o rozpočtu a zdravém rozumu. Už ani nevím přesně co.
Dívala jsem se na jeho zavřené oči.
— Tak pojedeme. Až se uzdravíš, koupím letenky sama. Jen mi pak řekneš, kdy je tam nejhezčí počasí. Víš, že se v tomhle nevyznám.
Od dveří se ozvalo tiché upozornění.
— Čas návštěvy skončil.
Pustila jsem jeho ruku, ale hned jsem ji ještě na okamžik znovu stiskla.
— Zkus mi zavolat ještě jednou, — pošeptala jsem. — Tentokrát to zvednu.
V 9:10 mi na recepci předali igelitovou tašku s Petrovými věcmi. Požádala jsem, aby přede mnou zapnuli jeho telefon.
Displej byl popraskaný — zřejmě mu vypadl, když se zhroutil v domě. Přístroj se rozsvítil až na druhý pokus. Mladík s jmenovkou „Martin“ otevřel historii hovorů.
Poslední odchozí: moje číslo, 19:22. Ještě před příjezdem záchranky. Nejspíš ve chvíli, kdy mu začalo být zle.
Po 19:30 žádné další příchozí ani odchozí hovory. Prázdno.
Žádných 23:14. Žádných 02:07.
Podívala jsem se na jeho displej, pak na svůj. V mém seznamu svítily dva nepřijaté hovory z jeho čísla. Oba dlouhé třicet vteřin.
— To nedává smysl, — zamumlal Martin. — Možná chyba operátora? Duplicitní záznam?
— Možná, — přikývla jsem.
Tašku jsem si vzala. Telefon jsem tam nechala — s rozbitým sklem a téměř vybitou baterií by stejně dlouho nevydržel.
Na chodbě jsem si sedla na lavičku. Znovu jsem otevřela svůj mobil. Dva hovory. Třicet jedna vteřina. Třicet vteřin.
Jako by v tom zvuku bylo slabé slovo. Jedna krátká slabika.
Jano.
Třeba jsem si to jen namluvila. Asi ano.
Telefon jsem ale nevymazala. Nechala jsem ty záznamy tam, jako důkaz něčeho, co neumím pojmenovat.
Lucie přijela třetí den. Lístek koupila bez řečí, jen mi napsala čas příjezdu. Byla Petrovi podobná — vysoká, statná, se stejnými rukama. Jen hlas měla světlejší.
Seděly jsme ve stejné nemocniční kavárně a pily stejně příšerný čaj.
— Řekni mi o něm něco, co neznám, — požádala jsem ji.
Zvedla obočí.
— Proč?
— Jen tak. Potřebuju to slyšet.
Chvíli přemýšlela.
— Do dvanácti let se bál tmy. Nikomu to nepřiznal, ale já si všimla, že nechával dveře do pokoje pootevřené, aby z chodby svítilo světlo. Pak s tím přestal. Buď si zvykl, nebo se to naučil skrývat.
Představila jsem si malého Petra s úzkou škvírou světla na podlaze. A pak Petra dnes — napojeného na přístroje, v šeru jednotky, kde se světla nikdy úplně nezhasínají.
— Svítí tam v noci? — zeptala jsem se. — Na JIPce?
— Asi ano. Sestry přece slouží.
— To je dobře.
Chvíli jsme mlčely.
— Jano, — řekla Lucie nakonec. — On to zvládne. Vytáhne se z toho.
— To nemůžeš vědět.
— Ne. Ale věřím tomu.
Víra je něco jiného než jistota. A já jí tu víru nechala.
Pátý den otevřel Petr oči.
Zavolali mi v 11:40. Právě jsem byla doma, převlékala se a chtěla nakrmit kocoura. Na displeji svítilo číslo nemocnice.
— Jana Lebedová? Váš manžel nabyl vědomí. Lékař doporučuje, abyste přijela.
Nevím, jak jsem se tam dostala. Jen si pamatuju, že miska zůstala prázdná a já si to pak ještě tři dny vyčítala.
Na oddělení mě pustili na deset minut. Ležel stejně jako předtím, jen bez trubice v krku. Kyslíková hadička mu vedla pod nosem. Oči měl otevřené a hleděl ke stropu.
Přistoupila jsem blíž a znovu uchopila jeho ruku.
— Ahoj, — vydechla jsem.
Pomalu otočil hlavu. Jeho pohled si mě našel. Něco v něm bylo jiné — ne radost, na tu bylo brzy. Spíš poznání. Návrat.