Sestra se na mě podívala pohledem, ve kterém byla únava i laskavost zároveň. Ten výraz mě zasáhl víc než odmítnutí samotné.
— Děvenko, — oslovila mě tiše. — Váš muž vám opravdu volat nemůže. Je v bezvědomí. Dýchá přes trubici zavedenou do průdušnice. Jste vyčerpaná. Posaďte se.
— Vím, že je v bezvědomí. Ale v mobilu mám dva nepřijaté hovory z jeho čísla.
— Někdo mohl použít jeho telefon. Nebo jde o technickou chybu. To se stává.
— Jenže jeho telefon máte uložený u vás.
— Úschovna je v jiné budově, — pronesla už chladněji, spíš jako tečku než vysvětlení. — Sedněte si. Ráno si promluvíte s lékařem.
Vrátila jsem se na lavici.
Muž naproti, ten s igelitkou u nohou, nespal. Díval se na mě, jako by čekal.
— Manžel? — zeptal se polohlasem.
Přikývla jsem. — Ano. A vy?
— Maminka. — Odmlčel se. — Sedmdesát osm. Infarkt.
— To je mi líto.
— Vám taky. — Chvíli váhal. — Slyšel jsem, co jste říkala sestře. O těch hovorech.
Mlčela jsem.
— Mně se stalo něco podobného, — pokračoval. — Když umíral táta. Před dvěma lety. Seděl jsem v nemocnici stejně jako teď vy. A najednou mi zazvonil jeho telefon. Zvedl jsem to. Ticho.
— A vysvětlení?
Pokrčil rameny. — Netuším. Jeho mobil jsem měl tehdy u sebe v kapse. Možná se zmáčkla klávesa. Možná něco jiného. A možná vůbec nic.
— A… přežil to?
Podíval se na tašku u svých bot. — Nepřežil.
Z chodby se ozvalo zahoukání výtahu. Mlčeli jsme.
— Ale byl to dobrý člověk, — dodal po chvíli. — Až do konce.
— Ten můj taky, — vyklouzlo mi dřív, než jsem si to rozmyslela. — Jedl karbanátky rovnou z pánve. Potají. Myslel si, že o tom nevím.
Muž se krátce pousmál. — Táta si schovával bonbony do bedny s nářadím. Cukrovka. Máma ho za to hubovala.
Ticho, které následovalo, už nebylo tak těžké.
Ve čtyři dvacet jsem to vzdala a šla si opláchnout obličej. V zrcadle na mě hleděla cizí žena — popelavá pleť, zarudlé oči, vlasy stažené do culíku, ze kterého teď trčely prameny všemi směry. Pustila jsem si studenou vodu a nechala ji téct přes zápěstí. Zavřela jsem oči.
Dvaadvacet let.
Dvaadvacet let s Petrem. Brala jsem si ho ve dvaceti šesti, jemu bylo devětadvacet. Pracovala jsem tehdy v knihovně a byla přesvědčená, že tam zestárnu mezi regály. On právě rozjížděl svou první malou firmu — tři lidi, jeden notebook a pronajatý pokoj. Bydleli jsme v podnájmu na kopci nad městem, z oken byl výhled na tovární komíny. Tvrdil, že to má zvláštní kouzlo.
Rozčilovaly mě maličkosti. Že nechává otevřenou pastu na zuby. Že si při večeři pokládá telefon na stůl. Že říká „zítra“ a myslí tím pozítří. A že se někdy zadívá z okna s výrazem, jako by byl někde úplně jinde, ponořený do myšlenek, kam za ním nikdy nedohlédnu.
Hlouposti. Zlobila jsem se kvůli hloupostem.
Otevřela jsem oči a zadívala se sama sobě do tváře.
— Petře Michale, — zašeptala jsem. — Nemáš právo mi takhle odejít. Slyšíš?
Zrcadlo mlčelo.
Mobil v kapse také.
Vrátila jsem se na chodbu.
Půl sedmé přineslo střídání směn. Nemocnice ožila — kroky, hlasy, rachot vozíků. Muž s igelitkou zmizel, ani jsem si nevšimla kdy. Na jeho místě seděla mladá žena s dítětem v náručí, oba spali.
V osm patnáct dorazil neurochirurg. Nebyl to ten včerejší. Starší, se silnýma rukama a pomačkaným pláštěm.
— Lebedová?
— Ano.
— Pojďte se mnou.
V malé kanceláři si sedl. Já zůstala stát.
— Noc proběhla stabilně, — řekl. — Stav je zatím beze změny. Otok mozku držíme pod kontrolou. Na jakékoli závěry je brzy.
— Je při vědomí?
— Ne. Je v hluboké sedaci a zároveň v kómatu.
— A kdy se to může změnit?
— Těžko říct. Může to být zítra. Za týden. Nebo později.
Chvíli jsem sbírala odvahu.
— Pane doktore… mám zvláštní otázku. V noci mi dvakrát volalo manželovo číslo. Vím, že to nedává smysl. Sestřička tvrdila, že jeho telefon je uložený v úschově. Dalo by se to ověřit?
Nepůsobil překvapeně.
— Úschovna se otevírá v devět. Obraťte se na administrativu, mohou to zkontrolovat.
— Děkuji.
— Ještě něco?
Zaváhala jsem. — Bojí se? Bolí ho to?
Tentokrát se na mě podíval opravdu pozorně.
— V takto hluboké sedaci nic nevnímá. Necítí bolest. Pokud to tak chcete brát, je to forma milosrdenství.
Přikývla jsem.
— Můžu ho vidět?
— Pět minut. S rouškou a návleky.
Jednotka intenzivní péče byla menší, než jsem čekala. Šest lůžek, téměř všechna obsazená. Přístroje tiše pípaly, vzduch byl prosycený dezinfekcí a něčím kovovým. Udělala jsem pár kroků dovnitř a snažila se nadechovat jen mělce. U okna ležel on.