Libuše Marešová a Božena Křížová prožily celý život jako sousedky. Obě zůstaly v rodných staveních, obě se provdaly, ale jejich cesty se časem rozešly. V dětství byly nerozlučné – hrávaly si spolu na dvoře, sedávaly v jedné lavici ve škole. Jak dospívaly, začalo být čím dál zřejmější, že každá z nich je úplně jiná povaha, a někdejší blízkost se pozvolna vytratila.
Dnes je Libuši osmdesát let. Sedává u okna a tiše sleduje, jak dělníci rozebírají starý dům po Boženě, která odešla ze světa v dvaasedmdesáti. Stavení už dávno chátralo. Opuštěný dům bez péče rychle podléhá času – vlhne, praská a rozpadá se. A tenhle byl osm let prázdný, bez hospodyně i bez dozoru. Přestože Božena vychovala tři děti, všechny se rozprchly do různých koutů republiky a vracely se jen zřídka.
Libuše bývala půvabná a laskavá dívka. Vzala si Rostislava Bartoše, místního chlapce se stejnou dobrosrdečnou a starostlivou povahou. Jejich manželství stálo na pevné náklonnosti. Často si v duchu říkávala: „Jak moc svého muže miluji. Můj Rostík je ten nejlepší chlap pod sluncem. Děkuji ti, Bože, za takový dar. Jsme spolu tak šťastní, až se někdy bojím, aby nám to štěstí někdo nevzal.“
Svou lásku si střežili jako poklad. Na veřejnosti city nedávali na odiv, ale doma k sobě byli něžní a ohleduplní. Narodil se jim syn Cyril Matoušek. Rodiče na něm mohli oči nechat – byl celý po otci. Libuše o svých dvou „chlapech“ mluvila s úsměvem jako o svých mužských, o které s radostí pečovala.
Osud však zasáhl nečekaně. Jednoho parného léta, kdy krajinu sužovalo sucho, přišla prudká bouře. Blesk udeřil do střechy obecní stáje, kde stáli družstevní koně. Rostislav se pohyboval nedaleko. Jakmile uviděl, že se střecha vzňala a pod ní leží čerstvě usušené seno, neváhal ani vteřinu.
„Ti koně tam uhoří,“ prolétlo mu hlavou a už běžel dovnitř, protože z vesnice zatím nikdo nepřispěchal.
Otevíral jedno stání za druhým, vyháněl zvířata ven. Některá se splašeně bránila vyjít, jiná vyrazila kupředu a lekala se plamenů. Na konci stáje se několik koní tísnilo u zdi, vyděšeně řehtali, všude se valil hustý kouř a vzduchem létaly jiskry. S rachotem se zřítil první trám. Rostislav si uvědomil, že musí pryč, i když pár koní zůstalo uvnitř. Rozběhl se ke dveřím, ale přes štiplavý dým sotva viděl na krok – a v tom se nad ním ozvalo zlověstné zapraskání dalšího trámu.