Božena si v duchu stále dokola kladla otázku, kde se stala chyba. Vždyť své děti vychovala, nikdy je nenechala hladovět ani chodit v ošuntělém oblečení. Obětovala jim roky života – a přesto odjely a jako by zpřetrhaly všechny nitky. Tahle myšlenka ji sžírala čím dál víc a její zatrpklost byla patrná i navenek.
Vesničané si od ní drželi odstup. Božena Křížová byla známá prudkou povahou a ostrým jazykem. Nejčastěji si brala na mušku právě Libuši Marešovou a jejího syna Cyrila Matouška.
Cyril vlastnil starší „Nivu“ a když přijížděl domů na oběd, zaparkoval vůz u své branky. Při vyjíždění se ale občas stalo, že při otáčení lehce přejel kousek trávy u sousedčina plotu. Nechtělo se mu pokaždé otevírat vrata a couvat do dvora – měli tam studnu a manévrování vyžadovalo opatrnost. Navíc se za necelou hodinu vracel zpět do práce.
Jakmile si Božena všimla byť jen trochu přimáčknutého trávníku, hned zamířila k Libušinu domu a spustila křik.
„Cyrile! Zase jsi mi zničil trávu před domem! Kolikrát ti to mám opakovat?“ křičela a přidávala přitom tak hrubé výrazy, že Daniela Hrušková raději odcházela do kuchyně, aby to nemusela poslouchat.
Libuše se však do hádek nikdy nepouštěla. Mlčela ona i mladí. Jenže když děti povyrostly a začaly si hrát venku před domem, dvůr ožil smíchem a k nim se přidávaly další ratolesti z okolí. A to byla pro Boženu další záminka.
Bez pozvání vstoupila na sousední pozemek a rozkřikla se:
„Danielo, copak si ty své kluky neumíš uhlídat? Pořád řvou u mého plotu a ještě mi tam nechávají papírky od bonbonů!“
Reptání jí bylo vlastní. Stejně přísná a neustále nespokojená bývala i ke svým dětem. Možná i proto se od ní odstěhovaly tak daleko – nikomu se nechce zůstávat tam, kde není nikdy nic dost dobré.
Jednoho dne zahlédla Cyrilovy syny stát u své branky. Beze slova si došla pro svazek kopřiv a oběma chlapcům jimi vyšvihla nohy. Vyděšení a uplakaní běželi domů rovnou za babičkou. Libuše byla právě doma, zatímco Cyril s Danielou byli ještě v práci.
Tentokrát už to Libuše nevydržela. Přešla k sousedce a pevným hlasem se zeptala:
„Proč jsi mé vnuky šlehala kopřivami? Vždyť jen stáli u tvé branky.“
„Tak ať tam nechodí!“ odsekla Božena bez špetky lítosti. „Dupou mi po trávě a dělají hluk.“
Libuši se zatmělo před očima. „Víš co? Ať ti to tu klidně celé zaroste plevelem,“ vyhrkla rozčileně a odešla zpátky.
Božena chovala na dvoře kozu a několik ovcí. Nedlouho po té hádce však koza náhle onemocněla – a během pár dní pošla.