Brzy poté postihla stejná pohroma i obě ovce. Jedna onemocněla, druhá ji následovala během několika dní. Dvůr, kde se ještě nedávno ozývalo mečení, náhle ztichl. Když se to Libuše Marešová doslechla, sevřelo se jí srdce. V duchu si znovu vybavila svou prudkou větu pronesenou v návalu zlosti. Co když to byla její vina? Co když přivolala neštěstí? Ta myšlenka ji tížila víc, než si chtěla připustit.
Božena Křížová však před ostatními nedala nic znát. Když se jí někdo zeptal na zvířata, jen pokrčila rameny.
„Už na to nemám sílu. Člověk stárne a hospodářství je dřina. Asi to tak mělo být,“ říkávala suše. „Pánbůh si je vzal.“
Bylo jí tehdy jednasedmdesát. Bez dobytka dvůr rychle pustl, tráva sahala ke kolenům a omítka na domě opadávala. Cyril Matoušek k ní ale žádnou zášť nechoval. Naopak – čas od času přivezl otop, složil ho u zdi a někdy si rovnou vzal sekeru do ruky a dříví naštípal.
„Děkuju ti, Cyrile,“ odpovídala Božena sevřenými rty. Vděčnost z ní zaznívala zdrženlivě, jako by ji tížilo, že na něj dříve hleděla skrz prsty, zatímco on jí teď pomáhal víc než vlastní děti, které se ukázaly sotva jednou za rok.
O rok později, krátce po dvaasedmdesátých narozeninách, Božena zemřela. Posledního půl roku si stěžovala na slabost a bolesti. Místní zdravotnice Iveta Šimková jí nosila léky a přemlouvala ji, aby odjela do nemocnice v okresním městě. Libuše se k ní přidala.
„Cyril tě tam odveze, aspoň tě pořádně vyšetří,“ domlouvala jí starostlivě.
„Nikde jezdit nebudu,“ odmítala tvrdohlavě Božena. „Iveta mi dává, co je potřeba. To přejde.“
Nepřešlo. Jednoho teplého podzimního rána si Libuše všimla, že se sousedka neobjevila na dvoře. To se ještě nestalo. Po obědě proto zaklepala a bez odpovědi vešla dovnitř. Božena ležela v posteli klidná, jako by spala. Odešla tiše během noci.
Na pohřeb přijeli synové i dcera – zavolala jim právě Libuše. Předtím se u matky neukázali několik let. Stavení už bylo ve špatném stavu a o majetek nestáli, dědictví odmítli. Čas běžel a dům dál chátral.
Teď, po osmi letech, stojí Libuše u okna a sleduje, jak bagr rozebírá křivý domek, kde Božena prožila celý život. Prý se o pozemek zajímá někdo z města a chce tu stavět. Libuše při tom pohledu znovu slyší vlastní rozhněvaná slova. Nepřála si, aby sousedka odešla tak brzy.
„Že by se to opravdu splnilo?“ napadne ji občas s mrazivým pocitem. Hned si však domlouvá: „To je nesmysl. Takové věci se přece nedějí.“ Přesto v ní zůstává stín pochybnosti, který se ozývá vždy, když pohlédne na prázdné místo, kde kdysi stával sousedčin dům.