Nad jeho hlavou to zapraskalo – a další těžký trám se s ohlušujícím rachotem zřítil přímo na Rostislava Bartoše. V té chvíli zůstal uvězněný uvnitř hořící stáje. Venku mezitím propukl zmatek. Lidé z vesnice pobíhali sem a tam, nosili vědra s vodou, někdo přivolal hasiče. Dorazila stará cisterna, která sotva funěla do kopce. Než se podařilo natáhnout hadice a začít hasit, byla už polovina budovy v plamenech.
„Rostislav vběhl dovnitř, aby otevřel boxy! Vyhnal ty koně ven, viděl jsem to na vlastní oči!“ křičel Oldřich Konečný a mával rukama. „Doběhl jsem ke stáji právě ve chvíli, kdy se tam propadla střecha. Koně vybíhali ven, ale on už se neukázal…“
Z ohořelých trámů stoupal štiplavý dým a kolem požářiště se tísnil dav mlčky přihlížejících. Netrvalo dlouho a přiběhla i Libuše Marešová – někdo jí pošeptal tu strašnou zprávu, že její muž zůstal uvnitř.
„To není možné!“ vykřikla a prodírala se mezi lidmi. „To nemůže být pravda, ne můj Rostík! Bože, ať je naživu…“ Její hlas se třásl, ale oči zůstávaly suché, jako by odmítaly uvěřit. Vesničané před ní uhýbali pohledem. Ona však dál zírala na spáleniště a opakovala dokola: „Jen ne on… jen ne můj Rostík…“
Podali jí hrnek s vodou. Sotva se napila, náhle se zlomila. Slzy se jí spustily po tvářích a z hrdla se vydral bolestný nářek. Teprve teď jí došlo, že ztratila všechno. „Rostíku, co si bez tebe počneme? Jak to zvládnu s naším Cyrilem?“
Místní zdravotnice ji musela uklidňovat a podala jí prášek na zklidnění. Když se trochu utišila, odvedli ji domů. U branky stál jejich tříletý syn a nechápavě se rozhlížel, jako by čekal, že se otec každou chvíli objeví.
Pohřeb byl pro Libuši nejtěžší chvílí života. Rakev zůstala zavřená. Po obřadu často brávala malého Cyrila na hřbitov. Dlouhé hodiny stála u náhrobku a tiše vyprávěla, jak statečný a laskavý byl jeho tatínek.
Znovu se už nikdy neprovdala. Všechnu svou sílu věnovala synovi. Cyril po škole zůstal ve vesnici; nechtěl matku opustit a nechat ji samotnou.
Jejich sousedka Božena Křížová bývala pohledná žena, ale měla ostrý jazyk a prudkou povahu. Často se hádala, dokázala člověka ranit bez zjevného důvodu. Její muž nebyl o nic mírnější, a když se napil, bývalo doma dusno. Měli tři děti – dceru a dva syny. Žili obyčejně, jako většina místních. Když bylo Boženě pětačtyřicet, zasáhla ji podobná rána jako kdysi Libuši: manžel náhle zemřel na infarkt.
Děti postupně odešly za prací jinam a dům osiřel. Boženu tížilo ticho. Nedokázala pochopit, proč za ní nejezdí častěji. Mlčky záviděla Libuši, která sdílela domácnost s Cyrilem, jeho ženou Danielou Hruškovou a malým vnukem, jehož veselý smích se rozléhal ze dvora.
„Ta se má,“ bručela si pro sebe. „Je obklopená rodinou, zatímco moje děti se rozletěly do světa a sotva si na matku vzpomenou.“