„Já ti o tvé ženě musím něco říct!“ chtělo se Tereze Konečné vykřiknout, ale místo toho jen nejistě pokrčila rty do slabého úsměvu a mlčky přikývla.
Do domu vtrhla jako prudký vítr. Přes obývací pokoj i jídelnu proběhla téměř bez zastavení a zastavila se až na verandě, kde se snažila popadnout dech. Hruď se jí zvedala námahou. U stolu tam seděli její rodiče.
Zpráva, kterou jim vezla s takovým spěchem, jí už skoro pálila na jazyku. Konečně ji mohla vyslovit nahlas.
Čekání bylo nekonečné. Nejprve cesta autobusem na nádraží, potom kodrcání vlakem a nakonec sprint od stanice až k jejich letní chatě, kde Koneční trávili prázdniny. Každá minuta jí připadala jako hodina.
„Proboha,“ vydechla Hana Mlynářová a vytřeštila na dceru oči. „Utíkal za tebou někdo?“
„Ne!“ vyhrkla Tereza a hned spustila, slova ze sebe sypala jedno přes druhé. „Viděla jsem Veroniku Zemanovou s nějakým chlapem! Objímali se! Líbali se! Mami, tati, až přijede Radim Šimek, musíme mu to říct!“
Její řeč byla zmatená, přerývaná, spíš změť výkřiků než souvislé vyprávění.
Oldřich Kovář pomalu složil noviny, které si četl ve svém oblíbeném proutěném křesle. Sundal si brýle a promnul si unavené oči, jako by ho bolela hlava.
Matka mezitím klidně nalila čaj do hrnků.
„Napij se a uklidni se,“ pronesla tiše. „Je s mátou.“
„Mami, teď nejde o čaj!“ ohradila se Tereza zoufale. „Poslouchali jste mě vůbec? Veronika Radima podvádí! Musí se to dozvědět!“
Rodiče však nepůsobili tak otřeseně, jak čekala. Vlastně se tvářili podivně vyrovnaně.
Přitom ještě před necelými dvěma hodinami šla Tereza přes dvůr u jejich městského domu a na vlastní oči spatřila Veroniku. Líbala se tam s cizím mužem. Rozhodně to nebyl Radim – ten byl vysoký a štíhlý. Tenhle vypadal spíš jako sportovec, svalnatý, sebejistý.
„Nikomu nic vykládat nebudeš,“ řekl pevně Oldřich Kovář a zadíval se na dceru přísně. „Tohle jsou jejich věci. Odjakživa ti říkáme, že nemáš zasahovat do cizích záležitostí.“
Tereza uraženě našpulila rty. Copak ji budou mít za malou holku navždy? Za pár měsíců jí bude šestnáct.
Zdálo se jí, že i kdyby jí bylo dvacet, třicet nebo čtyřicet, pro rodiče zůstane pořád tou mladší dcerou, tedy dítětem.
To Radim Šimek byl podle nich dospělý. Oženil se ve dvaadvaceti, pracoval v továrně a měl vlastní byt. To z něj dělalo „skutečného muže“.
„Ale proč?“ nechápala Tereza. „Je to váš syn! A ona ho tahá za nos! A vy ji ještě kryjete? To přece není fér!“
„Tiše!“ okřikla ji Hana Mlynářová a znepokojeně se ohlédla. „Radim je tady. A ani tě nenapadne před ním o Veronice mluvit!“
Na verandu vstoupil starší bratr. Podal otci ruku, matku objal a políbil na tvář. Pak s úsměvem rozevřel náruč směrem k sestře.
Tereza zůstala stát jako přimrazená. V hrudi se jí mísil vztek s lítostí a nutkání všechno vyklopit.
Radim vypadal šťastně, bezstarostně, jako by se ho žádné starosti netýkaly. Na chatu jezdil zřídka, a právě teď měla jedinečnou příležitost otevřít mu oči. Jenže rodiče ji probodávali varovnými pohledy.
A tak Tereza za celý večer nedokázala vyslovit jediné slovo o Veronice Zemanové.