Radim kráčel těsně za chlapcem a bedlivě sledoval každý jeho nejistý krok, připravený ho kdykoli zachytit.
Na verandě stáli Oldřich Kovář s Hanou Mlynářovou a s neskrývaným dojetím pozorovali, jak jejich syn doprovází po zahradní cestičce malé dítě. Oba se usmívali tak samozřejmě, jako by šlo o tu nejpřirozenější věc na světě.
Tereza nechápala. Odkud se tu vzal ten drobeček?
„Mami, máme návštěvu?“ zavolala směrem k verandě, zatímco přidávala do kroku.
Radim s chlapcem mezitím došli až k plotu na opačné straně pozemku a její příchod vůbec nezaregistrovali.
„Terezko! Ale ano, máme hosty,“ odpověděla Hana Mlynářová radostně. „Je tu Radim… a Matyáš.“
„Matyáš?“ zopakovala Tereza nechápavě. „Jaký Matyáš? A kde má rodiče? To ho sem Radim hlídá?“
Rodiče si mezi sebou vyměnili zvláštní pohled. V Tereze se cosi sevřelo. Začala tušit, že jí uniká něco podstatného. Nemohlo by to být…?
„Myško, ahoj!“ ozval se Radim vesele, když si jí konečně všiml. Zamával na ni a s malým chlapcem u boku zamířil přímo k ní. „Seznam se – tohle je Matyáš Šimek.“
Tereza zůstala stát jako přimrazená. Dívala se na kudrnatého klučinu před sebou a snažila se pochopit, co právě slyšela.
Šimek?
To znamená…
„Myško, proč se tváříš, jako bys viděla ducha?“ zasmál se Radim. „Je to můj syn.“
„A co Veronika Zemanová?“ vydechla Tereza, protože jiná otázka ji v tu chvíli nenapadla. „Vždyť já ji nedávno viděla… Radime, mami, tati – co se děje?“
Oldřich Kovář přistoupil k dceři a objal ji kolem ramen. „Takový je život, Terezko. Radim má syna. Narodil se ještě během jeho manželství.“
„Takže… není Veroničin?“
Malý Matyáš k ní mezitím natáhl ručky. Tereza si dřepla, aby mu byla blíž, a zadívala se mu do tváře.
Podoba byla nepopiratelná. Stejný tvar očí, stejný úsměv, dokonce i výraz, když se snažil soustředit. Jako by před ní stál Radim v miniatuře.
„Rozvedl jsem se už před dvěma měsíci,“ vysvětloval Radim klidně. „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, měla jsi plnou hlavu zkoušek. O Matyášovi jsem se dozvěděl teprve před půl rokem. Potkal jsem jeho maminku… a ona přišla s ním. A bylo jasno.“
Posadil se vedle sestry a přitáhl si syna do náruče.
„Je ti opravdu podobný,“ hlesla Tereza tiše. „A jeho maminka?“
Radim pokrčil rameny. „Byla to kapitola, kterou jsem neměl úplně vyřešenou. Ano, udělal jsem chybu. Nejsem žádný svatoušek. Ale když jsem zjistil, že mám syna, bylo rozhodnuto. Veronika se to dozvěděla… a zbytek už znáš. Teď máš synovce. A s jeho maminkou tě brzy seznámím.“
Tereza se pomalu usmála. Náhle pocítila obrovskou úlevu. Nemusela bratrovi nic vysvětlovat, nemusela mu otevírat oči ani mu přinášet bolestné zprávy. Všechno se vyřešilo samo – jinak, než čekala, ale přece.
A navíc… měla synovce.
Později seděli všichni pohromadě na verandě. Pět lidí a jeden malý chlapec, který postupně klimbal únavou. Před nimi voněl čerstvě zalitý čaj. Hana Mlynářová kolébala vnuka v náručí a tiše mu pobrukovala ukolébavku.
Radim vypadal klidně a spokojeně, Oldřich se začetl do novin a Tereza je všechny mlčky pozorovala.
Možná je někdy lepší nezasahovat do věcí, které nám nepřísluší.
Čím méně člověk ví, tím klidněji se mu spí.