Radim se ostatně o své ženě za celý večer ani slovem nezmínil. Mluvil hlavně o zaměstnání, o nových zakázkách a o tom, že si brzy vezme dovolenou, kterou by tentokrát chtěl využít smysluplně – žádné povalování, ale něco pořádného.
Tereza si uvědomovala, že by mu mohla zavolat a všechno mu říct do telefonu. Možná by to bylo jednodušší. Jenže oznamovat takovou věc na dálku jí připadalo nepatřičné, skoro neuctivé.
„Myško, dneska jsi nějaká tajemná,“ poznamenal Radim večer, když už se chystal k odjezdu, a zadíval se na ni pozorně. „Děje se něco? Nějaké trable ve škole?“
„Prosím tě, jaké potíže ve škole?“ skočila mu do řeči Hana Mlynářová. „Vždyť jsou prázdniny, je červenec.“
„No jo vlastně!“ plácl se Radim do čela a rozesmál se. „Jsem z toho pracovního shonu úplně mimo. Tak co je s tebou? Vypadáš smutně. Nezamilovala ses náhodou?“
Tereze se sevřelo hrdlo. Nejraději by vykřikla: „Kéž by! Já jsem zjistila něco o tvojí ženě!“ Místo toho ale jen přinutila rty k úsměvu a lehce přikývla.
„Nic mi není. Jen mě trochu pobolívá břicho,“ zalhala tiše.
Radim se zatvářil chápavě a pobaveně zároveň. „Aha, takové ty ženské záležitosti. Jasně, rozumím.“
Tereza zrudla až po kořínky vlasů. Nemluvila přece o tomhle – a navíc ji vůbec nic nebolelo. Teď si o ní bratr určitě myslí kdovíco, napadlo ji hořce. Zato rodiče vypadali spokojeně, že se žádná nepříjemná scéna nekonala.
Tu noc nemohla usnout. Převalovala se pod peřinou a poslouchala, jak vítr naráží do oken. Jakmile zavřela oči, znovu se před ní objevoval ten obraz: Veronika Zemanová přitisknutá k neznámému muži, jejich rty spojené, jeho ruce na jejích bocích.
A někde jinde, v jejich bytě, ji teď Radim možná objímá úplně stejně, aniž by tušil, že ho podvedla.
Tereze to připadalo nesnesitelně nespravedlivé. Nechápala, proč se z obyčejné pravdy najednou stalo něco zakázaného, o čem se doma nesmí mluvit.
Radim pro ni vždycky znamenal vzor. Za šestnáct let jejího života mezi nimi neproběhla jediná vážná hádka. Byl to její ochránce, který by se bez váhání postavil každému, kdo by jí ublížil. I jeho kamarádi byli fajn – sympatičtí a zábavní – jen škoda, že si jí jako mladší sestry sotva všímali.
K Veronice měla až donedávna neutrální vztah. Ano, byla pohledná, příliš bystrá zrovna ne, ale pocházela z dobré rodiny a měla vlastní byt. Ten mladí pronajímali, zatímco bydleli v Radimově bytě, jen o dům dál od rodičů. A právě tam Tereza Veroniku přistihla s tím odporným chlapem, který ji bezostyšně osahával přímo před domem.
Rodina pro Terezu představovala něco posvátného. Rodiče, kteří spolu žili téměř třicet let, byli pro ni symbolem pevného a harmonického manželství. Nikdy na sebe nezvýšili hlas, nikdy si neřekli jediné hrubé slovo – a nevěra? To bylo něco naprosto nemyslitelného.
Po několika dnech se její rozbouřené myšlenky přece jen začaly uklidňovat. Přesvědčovala samu sebe, že by se neměla plést do věcí dospělých.
Doma panoval obvyklý klid. O Radimovi ani o jeho ženě se nemluvilo. Vzpomínka na onu scénu před domem postupně bledla, jako by ji překrývala mlha.
Možná se jí to jen zdálo. Třeba si všechno špatně vyložila. Třeba se Veronika Zemanová tehdy sešla jen se svým dávným přítelem.