Jenže uvěřit tomu dokázala jen stěží.
Sotva uběhl týden od chvíle, kdy se rozhodla přestat si lámat hlavu cizími věcmi, a všechno bylo znovu jinak. Tereza Konečná stála s kamarádkami před domem, smály se a probíraly obyčejné drobnosti, když jí pohled náhle ztuhl. O pár metrů dál spatřila Veroniku Zemanovou.
A nebyla sama.
Po jejím boku stál tentýž podsaditý muž, kterého Tereza zahlédla už minule. Nebyla pochybnost – poznala ho okamžitě.
„Terezo? Co se děje?“ všimla si změny jedna z dívek. „Kam jdeš?“
Tereza však už neposlouchala. Prudce se vydala přímo k nim. V hlavě jí hučelo.
To snad není možné. Tady? Uprostřed dne? Přímo před jejich domem, kde Veronika s Radimem Šimkem po svatbě nějaký čas bydleli? A ona se tu bez ostychu objímá s cizím chlapem?
Když k nim doběhla, popadla švagrovou za zápěstí a otočila si ji čelem k sobě. Ten pohyb byl prudký, nepromyšlený – jednala dřív, než stačila zapřemýšlet. Emoce v ní vybuchly jako nahromaděná pára.
„Co to vyvádíš?“ vyjela na ni Veronika, tváře jí zrudly. „Zbláznila ses?“
Tereza periferně vnímala, že její kamarádky zůstaly stát opodál a s napětím sledují scénu, která se před nimi odehrává. Sama už ale sotva držela nervy na uzdě.
„Není ti trapně?“ vyhrkla. „V poledne, před očima všech! Jsi vdaná! Uvědomuješ si to vůbec? Co kdybych to řekla Radimovi? Přemýšlela jsi, jak by mu asi bylo?“
Veronika se mezitím vzpamatovala. Založila si ruce na prsou a zadívala se na Terezu pohledem plným vzdoru.
„Tak mu to řekni,“ odpověděla chladně. „Klidně. Běž a všechno mu vyklop.“
Ta reakce Terezu zaskočila. Čekala výmluvy, zapírání, snahu všechno nějak vysvětlit. Místo toho před ní stála žena, které jako by bylo úplně jedno, co si kdo myslí.
„A tobě by se líbilo, kdybys něco takového zjistila o svém manželovi?“ nedala se Tereza.
Veroničin obličej se zkřivil zlostí. „Vy si se svou dokonalou rodinkou můžete… víš kam,“ procedila mezi zuby.
Větu nedokončila. Prostě se otočila, chytila svého zmateného společníka pod paži a bez dalšího slova odcházela pryč. Tereza zůstala stát na místě, s pocitem hořkosti v ústech.
Jak je tohle možné? Copak už lidé vůbec nemají svědomí?
„Terezo, kdo to byl?“ sesypaly se na ni kamarádky hned, jak se vrátila. „To byla Radimova žena? A ten chlap s ní… to byl jako někdo bokem?“
Tereza mlčela. V hlavě jí vířily myšlenky. Rozhodnutí v ní uzrálo během několika vteřin. Řekne to. Radim má právo vědět pravdu. A je jedno, že rodiče vždycky tvrdili, že se nemá plést do cizích vztahů. Tohle už nebyla cizí věc. Týkalo se to jejího bratra.
Cestou autobusem, potom ve vlaku a nakonec i při chůzi od nádraží směrem k jejich chatě si ani jednou nepřipustila pochybnosti. Byla přesvědčená, že jedná správně.
Radim se to dozví – od ní. Od sestry, která ho nezradí.
Když se blížila k domu, zaslechla dětský smích. Zarazila se. Mají snad návštěvu?
Opatrně pootevřela branku. Na cestičce z červených cihel poskakoval malý kluk, mohlo mu být sotva tři roky. A hned za ním kráčel Radim Šimek, pozorně sledující každý jeho krok.