Domů jsem se vracela pozdě večer. Pátek, ucpané silnice, hlava těžká únavou a jediná touha – padnout obličejem do polštáře a na nic nemyslet. Když jsem odemykala, ozvalo se známé cvaknutí zámku. Hned v předsíni mě ale čekal pohled, který mě probral lépe než silná káva: dva obrovské, oprýskané kufry v odstínu vyšisované vínové a vedle nich kostkovaná nákupní taška na kolečkách, z níž vykukovala cibule.
Srdce se mi prudce rozbušilo. Na okamžik mě sevřel iracionální strach, vzápětí vystřídaný zmatením. Vloupání? To sotva – žádný zloděj by si nepřinesl takovouhle výbavu. Pomalu jsem prošla do kuchyně – a tam mě čekal skutečný šok.
V mém bytě. V mé kuchyni. V mém oblíbeném křesle u okna, které jsem si po rozvodu doslova vybojovala u soudu, seděla Dana Brňáková. Moje bývalá tchyně. Se zvláštním, lehce pohrdavým zájmem si prohlížela nové závěsy a zcela samozřejmě usrkávala čaj z mého porcelánového servisu.
„Dobrý večer, paní Brňáková,“ procedila jsem mezi zuby. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horko – možná vztekem, možná trapností.
Pomalu ke mně otočila hlavu. Výraz měla vítězoslavný, jako by právě vyhrála hlavní cenu v loterii, a přesto měla pocit, že mi svou přítomností prokazuje laskavost.
„No konečně,“ natáhla povýšeně. „Kde se touláš? Volám ti už dobrou chvíli. Ten starý klíč pořád funguje, ještě že Michal nezměnil zámky.“
Michal. Můj bývalý muž. Rozvedli jsme se před půl rokem. A podle všeho už tři měsíce žil s kadeřnicí Evou Kolářovou v malém bytě na druhém konci města.
„Paní Brňáková… a kde je Michal? Volala jste mu?“ zeptala jsem se opatrně, jen abych získala pár vteřin. V hlavě mi hučelo. Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. Příliš dlouho jsem byla ta tichá, bezbranná holka, která si všechno nechá líbit, a teď jsem cítila, že se něco musí změnit.