„Ano, přijede každou chvíli,“ mávla rukou, jako by šlo o naprostou maličkost. „Tak se nehýbej a pojď mi pomoct s kufry. Stěhuju se k vám na delší dobu. V Olomouci jsem se pustila do rekonstrukce bytu a u sousedů se to nedá vydržet. Rozhodla jsem se, že nějaký čas zůstanu tady. Tady je to přece jen lepší čtvrť, všechno po ruce. Vidím, že jsi to tu uklidila. To je aspoň rozumné.“
Prohlížela si mě s lehce povýšeným výrazem, jako bych byla hospodyně, která nesplnila svou povinnost dostatečně rychle.
„Paní Brňáková,“ oslovila jsem ji znovu a pečlivě volila každé slovo, „za kterým synem jste vlastně přijela?“
Zaskočilo ji to natolik, že se zakuckala čajem.
„Co to má znamenat?“ vyjela podrážděně. „Samozřejmě za Michalem. Nehraj si se mnou ty svoje hry. Vím, že jsi mě nikdy neměla ráda, ale teď opravdu nemám náladu na tvoje narážky. Mám vysoký tlak a potřebuji klid.“
Opřela jsem se o rám dveří, protože kolena mi najednou zeslábla. „Paní Brňáková… s Michalem jsme už půl roku rozvedení.“
Zůstala stát s hrnkem těsně u rtů. Oči se jí zúžily do tenkých štěrbin. Pak šálek prudce položila zpátky na podšálek, až porcelán cinkl.
„Nech si ty hloupé vtipy,“ pronesla chladně. „Jsem jeho matka. Poznám, kdy je mezi vámi všechno v pořádku.“
„Tohle není žádný žert,“ odpověděla jsem tiše a kývla směrem k jejím zavazadlům. „Klidně mu zavolejte. Michal teď žije s Evou Kolářovou. A tenhle byt je napsaný na mě. Maminka mi ho darovala ještě před svatbou. Michal tu jen bydlel. Dokud nezačal pít a dokud nerozbil auto. Pak už jsem to dál nezvládla a podala jsem žádost o rozvod.“