Dana Brňáková zbledla tak prudce, až to bylo skoro děsivé. Během pár vteřin se jí však tváře zalily temně rudou barvou. Tenhle výjev jsem znala nazpaměť – nejdřív ochromení, potom popírání reality a nakonec výbuch zuřivosti.
„Lžeš!“ vyštěkla a vyskočila ze židle tak prudce, až se málem převrhla.
Rukou si sevřela hruď. Jindy bych už běžela pro kapky a sklenici vody. Tentokrát jsem zůstala stát.
„Jestli je vám špatně, zavolám záchranku,“ řekla jsem vyrovnaně. „Ale postel vám tu chystat nebudu. A čaj si klidně dopijte.“
„Ty nevděčná potvoro!“ rozkřičela se. „Já tě vytáhla nahoru! Sehnala jsem ti práci přes známé! Já…“
„Dohodila jste mi brigádu kurýrky za patnáct tisíc měsíčně, když jsem ještě studovala,“ skočila jsem jí do řeči. „A já vám za to prala prádlo a po každé Michalově opilecké noci mu držela hlavu nad umyvadlem. Myslím, že jsme si kvit.“
V tu chvíli zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Michal Kolář. Zmačkaná mikina, tepláky, pod okem tmavý monokl. Když spatřil matku i mě zároveň, zůstal stát jako přimražený.
„Mami? Co tady děláš?“ zachraptěl.
„Synáčku!“ zanaříkala Dana Brňáková a vrhla se mu kolem krku. „Ona tvrdí, že jste rozvedení! Že žiješ s nějakou Evou! To není pravda, viď? Řekni, že si vymýšlí!“
Michal těkal pohledem mezi námi. Vypadal spíš provinile než bojovně, skoro jako kluk přistižený při lži.
„No… jo, mami, jsme rozvedení,“ zamumlal. „A proč máš kufry? Vždyť jsem ti říkal, že u mě teď bydlet nejde.“
„A kde tedy bydlíš?!“ vyjekla a chytila ho za bundu.
„Teď přespávám u kamaráda,“ vydechl. „Evině mámě přijela návštěva…“