„Tak mě vyhodila,“ dodal Michal tiše. „Chtěl jsem jít k tobě, ale říkal jsem ti, že máš doma rekonstrukci. Teď vlastně nemám kde být.“
V předsíni se rozhostilo těžké ticho. Dana Brňáková ke mně pomalu otočila hlavu. Její výraz se změnil v tvrdou masku plnou pohrdání.
„Za všechno můžeš ty,“ procedila mezi zuby. „Ty jsi ho vyštvala z bytu. Kvůli tobě teď nemá střechu nad hlavou, a ty si tu hovíš ve svém paláci.“
„Ano, bydlím tu,“ přikývla jsem klidně. „Ve svém. Zaplatila jsem si ho vlastní prací. A opravdu nemám v úmyslu se o něj s někým dělit.“
Michal si povzdechl, zvedl jeden z matčiných kufrů a jemně ji táhl ke dveřím. „Pojď, mami. Nedělej ze sebe scénu.“
Cukala sebou, ještě se po mně ohlížela. V jejím pohledu se mísila nenávist s bezradností – jako by mě chtěla proklít a zároveň prosit o pomoc. Na okamžik mi jí bylo líto. Jen na okamžik.
Dveře se za nimi konečně zavřely a byt pohltila ohlušující prázdnota. Opřela jsem se zády o zeď a pomalu sklouzla na podlahu. V hlavě mi hučelo. Půl roku jsem tenhle byt dávala dohromady – nové závěsy, čerstvě vymalováno, jeho zapomenuté ponožky jsem vytahovala zpod gauče jako relikvie minulosti. Byla jsem přesvědčená, že jsem se zbavila všeho, co k nim patřilo.
Spletla jsem se. Lidé jako Dana Brňáková se nevytrácejí navždy. Vynoří se, když to čekáte nejméně. Dnes jsem ale obstála. A zítra? Zítra zavolám zámečníka a nechám vyměnit zámky.
Na kuchyňském stole zůstala její hrnka s nedopitým čajem. Vzala jsem ji, obsah vylila do dřezu a hrnek bez váhání hodila do koše. Spolu s ním jsem zahodila i poslední zbytek života, v němž jsem byla ta hodná, ustupující snacha. Teď tu bydlí jiná žena. Taková, která dveře s kufry už nikdy neotevře.