„Děkuju, nechci.“ Tereza Kovářová odstrčila talíř s pečenými bramborami a kuřecím masem stranou a nechala si před sebou jen misku se zeleninovým salátem.
„Ale to kuře jsem dělala přesně tak, jak ho máš nejradši,“ podivila se maminka a pozorně si dceru prohlédla. Tereze bylo dvacet let a vždycky bývala známá tím, že jí s chutí a bez výčitek. Přesto si udržovala štíhlou, pevnou postavu. Už od střední školy hrála volejbal, a to i přesto, že nebyla nijak vysoká. Nastupovala za městský tým a pohyb byl přirozenou součástí jejího života. Když bylo teplo, vyrážela s partou na túry nebo na kola, v zimě zase na hory lyžovat či snowboardovat. Pohybu měla víc než dost a v rodině nikdo netrpěl sklony k nadváze, takže vydatná večeře pro ni nikdy nepředstavovala hrozbu pro pas.
„Mami, už to takhle nepřipravuj. Radši bych něco lehčího, třeba v páře,“ pronesla klidně, ale rozhodně.
„Prosím tě, žádné dietní experimenty,“ zasmál se otec, i když v jeho hlase zazněla nejistota. „Jestli začneme jíst jen dušené karbanátky, dlouho nevydržím a padnu hlady. A kdo vás pak bude živit?“ Pokusil se odlehčit situaci, ale zároveň si dceru zkoumavě měřil pohledem. „Co se děje?“
„Chtěla bych trochu zhubnout,“ zamumlala Tereza a zadívala se do stolu.
U stolu zavládlo napjaté ticho. Rodiče si vyměnili rychlý pohled a babička Miloslava Bartošová, která bydlela s rodinou svého mladšího syna, se jen tiše usmála, jako by tušila víc.
„Terezko, vždyť vypadáš skvěle. Proč bys měla shazovat?“ ozvala se maminka jako první.
„Roman Kříž říkal, že by mi pár kilo dolů neuškodilo,“ odpověděla tiše a sklopila oči.
„Zase ten Roman Kříž?“ vydechl otec podrážděně. Větu raději nedokončil, protože viděl, jak se dceři rozhořely tváře vztekem. Ten mladík mu nebyl po chuti od samého začátku – příliš sebejistý, uhlazený až okázale, s povýšeným vystupováním. Mnohem raději by viděl Terezu po boku některého z jejích sportovních kamarádů – byli přirození, srdeční a stáli nohama pevně na zemi. Jenže nedávno vyrazila s holkami ze školy do klubu, kde se s Romanem seznámila, a od té doby jako by se začala proměňovat.
Nejprve si nechala ostříhat své dlouhé, světle hnědé vlasy, které mívala odjakživa lehce rozcuchané a přirozeně vlnité. Narovnala je a obarvila o několik odstínů do tmava.
„Tak co říkáte?“ postavila se před rodinu, když přišla z kadeřnictví.
„Je to… jiné. Najednou působíš mnohem dospěleji,“ reagovala maminka rozpačitě.
„Mně se líbily víc předtím. Mělo to šmrnc,“ dodal otec bez nadšení.
„Předtím jsem vypadala jako nějaká obyčejná holka,“ ohradila se Tereza dotčeně a bylo zřejmé, že tahle proměna zdaleka nebyla poslední.