„Já už jsem stará ženská, možná tomu dnešnímu světu nerozumím,“ povzdechla si Miloslava Bartošová a tvářila se bezelstně. „Tak mi to zkus vysvětlit ty.“ Tereza Kovářová si ani nevšimla, jak jí při tom v očích pobaveně zablesklo.
„S Romanem Křížem spolu chodíme. Miluju ho. A chci pro něj být lepší,“ spustila Tereza odhodlaně.
„A on? Má tě rád?“ zeptala se klidně babička.
„Má… asi ano. Vlastně jsme si to takhle nikdy neřekli,“ zarazila se dívka a nejistě pokrčila rameny. Miloslava jen tiše přikývla.
„Ty se snažíš kvůli němu změnit. A co dělá on pro tebe?“
„On je dokonalý tak, jak je. Nejhezčí a nejlepší,“ zasnila se Tereza s úsměvem.
„To je hezké. Ale ptám se, co pro tebe skutečně dělá,“ nenechala se odbýt babička.
Tereza se zamyslela. Úsměv jí pomalu mizel z tváře. Nakonec mávla rukou. „Babi, ty to prostě nechápeš.“
„Možná ne,“ usmála se Miloslava vlídně. „Ale taky jsem kdysi milovala. A tvůj děda miloval mě.“
„To bylo ale před sto lety,“ zasmála se Tereza.
„Láska nestárne,“ odpověděla tiše babička. „Když jsem poznala Oldřicha Zeleného, byla jsem v prvním ročníku učiliště. Hubená jako lunt, ostatní holky si ze mě utahovaly. Jenže kde bych nabrala kila? Dopoledne škola, odpoledne práce doma. Pomáhala jsem rodičům, hlídala mladší sourozence. Když bylo něco lepšího k jídlu, dostali to oni. Měla jsem jediné tmavomodré šaty – nosila jsem je všude, do školy i na slavnost. V zimě válenky, na jaře a na podzim těžké boty bez podpatku. Žili jsme skromně. Ostatní děvčata se fintila, obouvala střevíce a chodila na zábavy nebo koncerty. Já se styděla a zůstávala doma.
Překvapilo mě, když mě Oldřich, tehdy už ve vyšším ročníku, pozval na taneční večer. Odmítla jsem. Představovala jsem si, jak tam všechny přijdou vyparáděné, a já v těch svých obyčejných šatech… Přitom se mi líbil od prvního okamžiku. Zval mě ještě několikrát, ale pokaždé jsem našla výmluvu. Jednou mě však doběhl cestou z vyučování. Podal mi barevný šátek, nádherný, s výraznými květy. ‚Vezmi si ho,‘ řekl. ‚Jsi krásná i bez něj, ale takhle ti to bude slušet ještě víc. A jestli nechceš na zábavu, pojďme se jen projít. Dáme si zmrzlinu.‘
Později jsem zjistila, že mu Alena Procházková prozradila, proč se mezi ostatní nehrnu. Tehdy bylo módní nosit šátek přes ramena, a on chtěl, abych se necítila méněcenná. A když jsme se vzali, neměli jsme zhola nic. Dostali jsme malý pokojík v ubytovně, kde se sotva vešla postel a stůl, ale byli jsme spolu a to nám tehdy připadalo jako celé bohatství světa.“