Když se nastěhovali do toho skromného pokojíku, kde byl sotva prostor na postel, stůl a malou skříň, Roman hned po první výplatě vzal Miloslavu Bartošovou za ruku a odvedl ji do obchodu. „Potřebuješ nové šaty a pořádné boty,“ prohlásil tehdy rozhodně. A tak to s ním zůstalo po celý život. Staral se o ni s tichou samozřejmostí, rozmazloval ji drobnostmi a nikdy nezapomněl zeptat se, jak se má, jestli není unavená a zda se během dne alespoň najedla. Právě na tohle dbal nejvíc.
Ze začátku mu ze zvyku nalévala hustší polévku a sobě nechávala jen řídký vývar. Oldřich Zelený však pokaždé nenápadně talíře prohodil, v domnění, že si toho nevšimne. Všimla si vždycky. Miloslava se při vzpomínce usmívala a vyprávěla pomalu, jako by seděl vedle ní i teď. „Tvůj dědeček si mě zamiloval hubenou, v obyčejných šatech bez parády,“ řekla tiše. „Když člověka opravdu miluješ, přijímáš ho celého. S pihami, odstávajícíma ušima i ve starém kabátě. V tu chvíli tyhle věci přestanou být důležité. Krása je v očích toho, kdo se dívá, ale láska stojí na úplně jiných hodnotách.“
Tereza Kovářová naslouchala beze slov. V hlavě jí vytanuly situace s Romanem Křížem. Nikdy se neptal, jak se jí daří na fakultě ani jak dopadl volejbalový turnaj. Hovory se točily hlavně kolem něj. Když si jednou posteskla, že ji bolí nohy z vysokých podpatků, odbyl ji větou: „Pro krásu se musí něco vydržet.“ A když si chtěla v kavárně objednat dezert, poznamenal, že na jejím místě by si dala jen salát.
Když babička domluvila, Tereza jen klidně pronesla: „Děkuju, babi. Už tomu rozumím.“
Nazítří se setkala s Romanem a navrhla mu další turistický výšlap.
„To myslíš vážně?“ zasmál se posměšně. „Spát někde ve stanu, nechat se poštípat komáry a tahat se v gumácích po lese? To fakt ne. A ty bys taky nemusela ztrácet čas takovými hloupostmi. A ten tvůj volejbal…“ ušklíbl se. „Radši si zajdi na manikúru. Dlouhé červené nehty, to se mi líbí.“
Tereza nic nenamítla. Otočila se a beze slova odešla. Roman jen pokrčil rameny a dopil kávu.
O rok později přivedla na rodinnou večeři někoho jiného. S Matějem Tesařem se poznali právě na horách během túry. Po jídle ho šla vyprovodit ke dveřím.
„Je sympatický,“ usmála se maminka spokojeně.
„Působí jako někdo z naší krve,“ přidal se tatínek.
A Miloslava Bartošová tiše dodala: „Připomíná mi mého Oldřicha.“ Všimla si totiž, že Matěj během večeře nenápadně posunul Tereze svůj talíř s koláčem – jen proto, že na jejím byl menší kousek.