„Okamžitě nás pustíš dovnitř, Ivano! Jsme přece rodina!“ zařval Jakub hned mezi dveřmi tak prudce, až se lehce zachvěla okenní tabule.
Ivana zůstala stát u sporáku, v ruce naběračku, a několik vteřin jen nechápavě hleděla před sebe. V hrnci tiše probublávala polévka, z dětského pokoje se ozývalo tlumené prozpěvování Adély, která si po vyučování uklízela hračky. Všechno bylo obyčejné, známé, bezpečné. A pak do toho vpadla tahle věta jako rána kladivem.
„Jak to myslíš – musím?“ zeptala se pomalu, zatímco jí žaludek sevřel nepříjemný chlad.
„Máma říkala, že nemají kam jít,“ odsekl Jakub, zul si boty a nechal je ledabyle uprostřed předsíně. Ani ho nenapadlo je uklidit. „Byt už odevzdali. Odteď budou bydlet tady.“
„Tady?“ zopakovala Ivana a cítila, jak jí dochází, kam to směřuje. „V mém bytě?“
„V našem,“ opravil ji bez očního kontaktu. „Po svatbě je přece všechno společné.“
V ústech jí vyschlo. Stála tam a s každým jeho slovem měla pocit, že se v ní cosi láme, jako když pod náporem těžkých kufrů praská stará skříň.
„Jakube,“ pronesla tiše, téměř šeptem. „O tomhle se ani nebude diskutovat. Nikdo se sem stěhovat nebude.“
„To sis rozhodla sama?“ ušklíbl se. „Já to vidím jinak. Petr s Nikolou a dětmi, máma – všichni přijedou. Copak ti chybí místo?“
Podívala se na něj tak, jako by ho spatřila poprvé. Ještě nedávno jí bez důvodu nosil kytky a říkal jí, jak je skvělá. Teď před ní stál, napružený a dotčený, a dožadoval se, aby do jejich bytu nastěhovala celý zástup příbuzných.
„Chybí?“ zopakovala. „Ano, chybí. Chybí mi klid. Chybí mi jistota pro dceru. A upřímně – chybí mi i prostor pro sebe.“
Mávnul rukou. „Zveličuješ to. Však se nějak poskládáme. Máma ti pomůže s domácností, Nikola s dětmi nebude na obtíž. Aspoň tu bude živo.“
Ivana si odfrkla. Živo. To znamená frontu na koupelnu, věčně přeplněnou kuchyň a neustálý hluk. A Dagmar, která bude Adéle vysvětlovat, jak se má „správně“ chovat.
„Jakube,“ opřela se o stůl, aby udržela klidný tón. „Ty i Petr pracujete. Pokud jim chcete pomoct, pronajměte jim byt.“
„A z čeho asi?“ vyjel podrážděně. „Nejsem žádný boháč.“
„Tak ať si Petr poradí sám. Já nemám povinnost řešit jeho situaci.“
„Jsi sobecká,“ vyštěkl. „Žena by měla být vstřícnější k rodině svého muže.“
„Žena by si měla vážit sama sebe,“ odsekla pevně. „A nedělat ze svého domova ubytovnu.“
Nastalo ticho, přerušované jen tikotem hodin na stěně. Pak vybuchl:
„Tobě prostě vadí moje matka! Přiznej si to!“
„A tobě nevadí, že se nám plete do života?“ odpověděla klidně. „Nevadí ti, že rozhoduje, kde budeme bydlet a kdo tu má hlavní slovo?“
„Máma má vždycky pravdu,“ prohlásil tvrdohlavě, skoro jako malý kluk, který papouškuje naučenou frázi.
Ivana v tu chvíli pochopila, že argumenty nemají smysl. Někdo mu tohle přesvědčení vtiskl hluboko – a on se ho držel zuby nehty.
Večer se hádka rozjela znovu. Přišel domů pozdě, podrážděný, načichlý cigaretovým kouřem, přestože s kouřením před dvěma lety skončil. Usadil se k televizi, pustil zprávy a bez jediného pohledu jejím směrem oznámil:
„V sobotu dorazí.“
„Co znamená dorazí?“ zeptala se a cítila, jak v ní stoupá vlna hněvu.
„Prostě přijedou. Máma má sbaleno. Petr s Nikolou taky.“
Posadila se naproti němu a zadívala se na jeho profil.
„Takže jsi rozhodl i za mě? Bez mého souhlasu?“
„Je to jen na čas,“ odbyl ji. „Než si něco najdou.“
„Na čas?“ zopakovala tiše. „Pamatuješ si vůbec, že by někdy někdo z tvé rodiny dělal něco jen dočasně?“
Neodpověděl. Jen zesílil zvuk televize, jako by tím mohl přehlušit realitu.
Druhý den ráno stála Ivana už v sedm u okna s hrnkem kávy. Dvůr byl šedivý, syrový, stromy téměř bez listí. Pneumatiky aut šustily po mokrém listí, ve vzduchu visela směs vlhkosti a benzínu. Listopad – měsíc, kdy všechno působí unaveně a bezbarvě.
Adéla ještě spala, zachumlaná do peřiny a objímající plyšového medvěda. Ivana ji pozorovala a hlavou jí vířila jediná otázka: do čeho jsem se to vlastně dostala a kam až to může dojít.