Bolest na hrudi však nemizela, ať si namlouvala cokoli.
Hned druhý den ráno zavolala zámečníka. Když za ním zaklaply dveře a ona otočila novým klíčem v zámku, poprvé po mnoha měsících ucítila skutečný klid. Ne ticho plné napětí, ale opravdový, hutný klid, který se rozlil bytem.
Krátce po půl desáté jí zazvonil telefon. Právě dosucha leštila dřez – starý zvyk, který si osvojila za roky společného života: žádné kapky, žádné šmouhy. Na displeji svítilo jméno Jakub.
Chvíli hovor jen sledovala, jako by váhala, zda má tu nit znovu uchopit.
„Co chceš?“ ozvala se nakonec bez pozdravu.
„Ivo… proč mluvíš, jako bych byl cizí?“ snažil se o klidný tón, ale napětí z něj čišelo. „Potřebuju si s tebou promluvit.“
„Tak mluv.“
„Ne takhle. Přijedu večer. Sám. Bez nich.“
Neodpověděla hned. V hlavě jí vířily pochybnosti.
„Přijeď,“ řekla nakonec chladně. „Ale počítej s tím, že mě nepřesvědčíš.“
„O přesvědčování nejde,“ uchechtl se nuceně. „Jen si vyjasníme pár věcí.“
Dorazil kolem osmé. Vypadal zuboženě – několikadenní strniště, zarudlé oči, v ruce cestovní taška. Zřejmě přespával u Dagmar. Vešel dovnitř, pomalu si svlékl bundu a zůstal stát v předsíni, jako by nevěděl, kam patří.
„Dáš si čaj?“ zeptala se Ivana vyrovnaným hlasem.
Přikývl.
Seděli pak naproti sobě u kuchyňského stolu. Bytem se neslo jen tiché hučení rychlovarné konvice a za zdí pravidelný dech Adély, která už spala.
„Přehnal jsem to,“ prolomil konečně mlčení Jakub. „Neměl jsem na tebe tak tlačit.“
„To rozhodně neměl,“ přisvědčila. „Ale nešlo jen o slova. Ty jsi začal jednat.“
Promnul si čelo a těžce vydechl.
„Máma mě dostala do kouta. Petr s Nikolou se tam vážně nevejdou. Mají přece dvě děti…“
„Neříkám, že jim nemáme pomoct,“ odpověděla klidně. „Ale pomoc neznamená nastěhovat je k nám.“
„Bylo by to jen na chvíli.“
„U Dagmar žádné ‚na chvíli‘ neexistuje,“ namítla. „Víš to stejně dobře jako já.“
Sklopil oči. Vytáhl z kapsy cigaretu, chvíli ji obracel mezi prsty a pak ji zase schoval.
„Myslel jsem, že budeš mít pochopení. Že máš srdce.“
„Právě proto ho nenechám nikomu pošlapat,“ odpověděla tiše, ale pevně.
Zaklel pod vousy a prudce vstal.
„Dobře. Zkusím jim najít něco levného. Třeba přes známé.“
Překvapeně na něj pohlédla. Poprvé po dlouhé době mluvil rozumně.
„To by bylo fér,“ přikývla. „Jinak se všechno rozpadne.“
Přešel k oknu a chvíli hleděl do tmavého dvora.
„A kdybych zůstal já? Bez nich?“ zeptal se náhle.
Zaváhala. „Nevím, Jakube. To, co jsi udělal, není drobný přešlap. To je zrada.“
„Vždyť jsem ti nebyl nevěrný!“ ohradil se.
„Nevěra není jediná forma zrady,“ odpověděla klidně. „Někdy stačí, když se nepostavíš vedle člověka, který tě potřebuje.“
Neměl co říct.
„Vyhodila jsi mě navždy?“ zaznělo po chvíli tiše.
Neodpověděla. Jen si dolévala čaj a oči nechala sklopené.
Za dva dny odešel sám. Bez výčitek, bez velkých slov. Sbalil si pár věcí a zmizel – zda k matce nebo ke kamarádovi, to nezjišťovala.
Adéla nesla situaci těžce.
„Mami, už nás táta nemá rád?“ zeptala se jednou večer, když ji ukládala.
„Má,“ pohladila ji Ivana po vlasech. „Jen dospělí občas udělají hlouposti.“
„Vrátí se?“
„Když se změní… možná,“ odpověděla, i když sama o tom pochybovala.
Uplynul týden, pak další. Ticho. Žádné zprávy, žádné hovory. A pak, jako by se všechno rozhodlo udeřit najednou.
Ozvala se sousedka od Dagmar, paní, která bydlela hned vedle.
„Ivo, nechci se plést do cizích věcí,“ začala opatrně, „ale Jakub s Petrem něco vyvádějí na vaší chatě. Viděla jsem, jak odvážejí nábytek. Ten, co jsi tam nechala přes léto.“
„Můj nábytek?“ vydechla Ivana. „Z chaty, která je psaná na mě?“
„Ano. Tvrdili, že s tím souhlasíš.“
Sesunula se na podlahu. V uších jí hučelo. Vzpomněla si, jak tam po svatbě společně jezdili, jak tam přivezli starou pohovku, křesla i pár spotřebičů. Ale pozemek i chata byly její – dar od rodičů ještě před svatbou.
Do hodiny seděla za volantem a mířila směrem k jejich chatě.