Z myšlenek ji vytrhl vibrace mobilu. Na displeji se objevila zpráva od Jakuba:
„Máma přijede kolem deváté. Hlavně nedělej žádné scény.“
Ivana měla pocit, jako by jí někdo stáhl hrdlo neviditelnou smyčkou. Opatrně odložila hrnek na parapet. Takže žádná domluva, žádná otázka. Prostě rozhodnutí bez ní.
Přesně v devět zazvonil zvonek. Dlouze, neodbytně. Podívala se kukátkem – na chodbě stála Dagmar v kabátu, po obou stranách obtěžkaná obřími taškami. O kus dál postával Petr a za ním se rýsoval kočárek.
„Ivano!“ ozvalo se rázně z druhé strany. „Tak otevři přece!“
Sundala řetízek, ale dveře pootevřela jen natolik, aby zůstala mezi nimi úzká mezera.
„Kam se chystáte?“ zeptala se klidně.
„Jak kam? Stěhujeme se,“ odpověděla Dagmar tónem, jako by šlo o dávno domluvenou věc. „Jakub říkal, že je všechno připravené. Nějak si rozdělíme pokoje, dětem uděláme koutek.“
„Jakub to řekl?“ zopakovala Ivana pomalu. „Já ale říkám ne.“
Tchyně si ji změřila pohledem a sevřela rty.
„Děvče, ty jsi asi přetažená,“ pronesla shovívavě. „Teď se nebudeme hádat. Pomoz nám s věcmi a pak si to vyříkáme.“
„Nepomůžu,“ odpověděla Ivana bez zvýšení hlasu. „Dovnitř nepůjdete.“
„Cože?“ vyjela Dagmar. „Tady bydlí můj syn! Moje krev! A ty mi budeš poroučet?“
Ivaně se roztřásly prsty. Na schodech se mezitím rozléhal další hluk – Petr funěl s taškami nahoru, Nikola napomínala děti. Jedno plakalo, druhé si stěžovalo, že má hlad. Zvuky se slévaly do nepříjemné směsi, jako předzvěst budoucího každodenního chaosu.
„Teto Ivano, máte velkou televizi?“ vyhrkl nadšeně Karel, který se protlačil dopředu. „Maminka říkala, že si tu budeme pouštět pohádky!“
Ivana na okamžik zavřela oči. Když je znovu otevřela, její hlas byl tichý, ale pevný.
„Odejděte.“
„To snad nemyslíš vážně,“ vydechla Nikola. „Máme půl auta věcí!“
„Tak je tam zase naložte,“ odvětila Ivana. „Tenhle byt je můj.“
Dagmar se nadechla a pak se do celé chodby rozkřičela: „Nestydatá! Vyhazuje rodinu na ulici! Jakub ti tohle nikdy neodpustí!“
Dveře okolních bytů se pootevřely, sousedé zvědavě vykukovali. Ivaně hořely tváře, ale ani o krok neustoupila.
V tu chvíli se po schodech objevil Jakub. Zjevně čekal, až se všichni shromáždí.
„Co tady vyvádíte?“ zabručel. „Ivano, pusť je dovnitř.“
„Mám pustit lidi, kteří se sem chtějí nastěhovat bez mého souhlasu?“ podívala se na něj.
„Nezačínej,“ procedil mezi zuby. „Jsou unavení. Probereme to později.“
„Ne později. Teď.“
V jejím hlase zaznělo něco nového – tvrdost, kterou v sobě dosud nepoznávala. Jako když člověk konečně přestane ustupovat.
Vyšla na chodbu, přibouchla za sebou dveře a otočila klíčem. Pod překvapenými pohledy tchyně začala brát kufry a posouvat je směrem k výtahu.
„Co to děláš?!“ vykřikla Dagmar.
„Vrácím vám vaše věci,“ odpověděla klidně Ivana.
Jakub ji chytil za ruku. „Uklidni se. Děláš z toho divadlo.“
„Tohle není divadlo,“ vyprostila se. „Tohle je hranice. A tu jsem právě nastavila.“
„Jsme rodina!“ vyštěkl.
„Rodina si navzájem nevnucuje svou vůli,“ odpověděla.
Na chodbě zavládlo napjaté ticho. Pak cinkl výtah a dveře se zavřely. Dagmar, Petr, Nikola i děti sjeli dolů i se svými zavazadly.
Sousedé se pomalu vraceli do bytů. Jakub zůstal stát proti ní a hleděl na ni, jako by ji viděl poprvé.
„Tak já půjdu dovnitř,“ řekl po chvíli.
„Až si ujasníš, jestli stojíš při mně, nebo proti mně,“ odpověděla a bez dalšího slova vešla zpátky do bytu.
Ten večer, když Adéla usnula, seděla Ivana v potemnělé kuchyni. Za oknem jemně mrholilo, světla lamp se rozmazávala v kapkách na skle. Telefon mlčel. Žádná omluva, žádná zpráva.
Jen krátké upozornění z banky: „Výběr hotovosti. Jakub K.“
Dlouho zírala na displej. Možná je to opravdu konec, napadlo ji. A možná je to začátek něčeho jiného – možná dokonce lepšího. Jenže srdce ji přesto bolelo.