Silnice se v prudkém dešti změnila v šedou stuhu. Voda bubnovala na kapotu, stěrače kmitaly ze strany na stranu a po krajnicích se válely větve smíchané s blátem. Trasou projela už nesčetněkrát, přesto jí dnes připadala cizí, téměř nepřátelská.
Když dorazila k chatě, právě z otevřené brány vyjížděla oprýskaná dodávka. Na korbě poznala svou starou pohovku, pračku i několik krabic. Za volantem seděl Petr.
Ivana prudce zastavila napříč cestou a nechala rozsvícená světla. Petr zabrzdil a neochotně vystoupil.
„Co tady vyvádíš?“ zavrčel. „S Jakubem jsme se domluvili.“
„Ty možná,“ odpověděla klidně, i když se jí třásly ruce. „Já ne. Všechno složíš zpátky.“
Uchechtl se. „Tohle je společný majetek.“
„Není. Chata je psaná na mě. A věci uvnitř taky.“
Chtěl namítnout něco dalšího, ale přistoupila blíž. Déšť jí stékal po tváři, oči jí planuly.
„Nepokoušej mě, Petře. Zavolám policii a nahlásím krádež. Opravdu chceš řešit protokol?“
Zaváhal, pak otráveně mávl rukou. „Dělej si, co chceš. Mně je to jedno.“
Nasedl, práskl dveřmi a s rozstříknutým blátem zmizel v zatáčce. Ivana zůstala stát uprostřed mokré silnice. Byla promočená, ale cítila, jak se jí do těla vrací síla.
Večer zazvonil telefon. Jakubův hlas byl tvrdý.
„Proč ses tam pletla?“
„Protože je to moje,“ odpověděla vyrovnaně.
„Děláš z toho divadlo! Chtěli jsme jen pár kusů nábytku odvézt k mámě.“
„Bez mého vědomí? To se jmenuje krádež.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho, pak vybuchl: „Ty jsi všechno zničila! Máma tvrdí, že jsem neschopný, Petr se mi vyhýbá, Nikola se mnou ani nemluví. Spokojená?“
„Nic jsem neničila. Jen jsem si nastavila hranice.“
„Jaké hranice? Jsme rodina!“
„Byli jsme,“ pronesla tiše. „Teď už ne.“
Dlouho mlčel. Nakonec procedil: „Tak si to užij. Nevrátím se.“
„Nemusíš,“ řekla a hovor ukončila.
O týden později jí přišel dopis od advokáta. Jakub žádal o vypořádání majetku a snažil se dokázat, že byt patří oběma. Ivana jen klidně otevřela složku s darovací smlouvou, kterou měla pečlivě uloženou.
U soudu působil vyčerpaně. Vedle něj seděla Dagmar a probodávala Ivanu pohledem. Ta však hlavu nesklonila.
Rozhodnutí padlo rychle – byt byl skutečně dar od rodičů ještě před svatbou. Návrh byl zamítnut.
Před budovou k ní Dagmar sykla: „Zlomila jsi ho. Můžeš být pyšná.“
Ivana se nenechala vyprovokovat. „Nezlomila. Jen už si nenechám poroučet.“
Potom se věci zvláštním způsobem uklidnily. Žádné další hádky, žádné výčitky. Adéla chodila do školy, Ivana se ponořila do práce. Večer spolu vařily, pouštěly si staré československé filmy a smály se drobnostem.
Občas ji přepadl pocit prázdna, hlavně když za okny pršelo a ticho bylo příliš hlasité. Chyběla jí něčí náruč. Věděla ale, že i tahle bolest se časem rozpustí.
Na konci listopadu potkala Jakuba před samoobsluhou. Držel igelitku, zhubl a tvář měl neoholenou.
„Ahoj,“ řekl nejistě.
„Ahoj.“
„Jak se má Adéla?“
„Dobře.“
Chvíli přešlapoval. „Mohl bych ji někdy vidět?“
Zvážila to a přikývla. „Ano. Ale ne u mě doma.“
Souhlasně pokývl. „Rozumím.“
Nic víc nedodal. Podíval se na ni bez zloby, jen unaveně, a odešel.
Ivana za ním hleděla a poprvé necítila hněv. Jen slabý stesk po tom, co kdysi bývalo.
Zvedla límec kabátu, nadechla se studeného vzduchu a zamířila domů. Dvůr zalévalo mdlé světlo lamp a mokrý asfalt se leskl jako zrcadlo.
Uvnitř seděla Adéla u stolu a kreslila kočku.
„Mami, máš dneska dobrou náladu?“ zeptala se.
Ivana se usmála. „Asi ano. Je mi klidně.“
Dívka přikývla a obě se znovu sklonily nad papír. Každá vedla svou čáru, vytvářela vlastní obrys.
Večer plynul tiše, jinak než dřív. Ivana cítila, že budoucnost bude odlišná. Ne snad jednodušší, ale pravdivější.
Podívala se z okna. Na parapet dopadaly první drobné vločky a hned se rozpouštěly. Listopad se chýlil ke konci.
A spolu s ním i její starý život.