„Sedni si a mlč,“ procedila Stanislava Němecová tak tiše, až to bolelo víc než křik. Upírala pohled přímo mezi mé oči. „Nekaž mému synovi oslavu tím svým otráveným výrazem.“
U stolu nás bylo kolem dvaceti. Bývalé kolegyně z vedení školského odboru, pár příbuzných přivandrovalých z Ostravy a Radkovi kamarádi, kteří během první hodiny stihli vypít víc než dost. V pronajatém loftu na Radlické bylo vydýchané dusno, mísila se vůně drahého cateringu s těžkým parfémem. Oslava čtyřiašedesátin. Proč ne pětašedesát? Protože si to Stanislava Němecová usmyslela právě letos.
„Radku,“ dotkla jsem se manželova ramene a tchyni ignorovala, „zítra vstáváš ve čtyři, jedeš autem. Už nepij koňak. Dám ti radši džus.“
Trhl sebou, jako bych ho udeřila. Vždycky reagoval stejně, kdykoli byla jeho matka nablízku. Najednou se z obchodního ředitele z Logistik Group stal shrbený kluk.
„Martino, nezačínej,“ zamumlal do talíře s nedojedeným salátem. „Máma má narozeniny…“
„Nezačínám. Připomínám ti, že máš let.“
Stanislava mezitím pomalu sáhla po karafě. Myslela jsem, že si dolije vodu. Místo toho uchopila moji sklenici s ledovou minerálkou, bez zaváhání ji převrátila a celý obsah mi vylila na hlavu.
Studená voda mi stekla do vlasů, za límec i pod hedvábnou halenku z 12 Storeez, za kterou jsem minulý týden zaplatila přes dvanáct tisíc. Řasenka se okamžitě rozpila, mokré prameny se mi přilepily na tváře a kapka zůstala viset na špičce nosu.
V místnosti nastalo hrobové ticho. Bylo slyšet, jak v kuchyňce cinkl příbor o dlažbu. Všichni zírali. Jeden z ostravských příbuzných dokonce škytl.
„Zmiz od stolu,“ pronesla klidně, ale s neskrývaným pohrdáním. „Dokud se nenaučíš mít úctu k matce svého muže a k paní tohoto večera. Vypadni. Radku, nalej mi víno.“
Podívala jsem se na něj. Čekala jsem? Asi ze zvyku. Seděl rudý až za ušima a fascinovaně zkoumal papírový ubrousek. Sáhl po lahvi sektu a poslušně jí dolil sklenku.
„Mami, tohle nemuselo být…“ pípl, ale ruku nezastavil.
Scénu jsem dělat nezačala. Žádný křik, žádné výčitky. Uvnitř jsem cítila jen prázdno a led. Pomalu jsem vstala, židle zaskřípala o betonovou podlahu.
„Mami?“ ozval se Vít Janeček z rohu, kde si s ostatními dětmi hrál na konzoli. V jeho očích byl opravdový strach.
„To nic, zlatíčko,“ snažila jsem se o pevný hlas. „Hned jsem zpátky. Hraj si.“
Zamířila jsem k toaletám. Cítila jsem pohledy na zádech jako žhavé uhlíky. Stanislava už hlasitě vyprávěla nějakou historku, aby přehlušila trapné ticho.
Zavřela jsem se v kabince, zamkla a opřela se o studené umyvadlo. V zrcadle na mě hleděla žena s rozmazanýma očima a slepenou ofinou.
Vytáhla jsem telefon. 18:42. Displej byl suchý, díky krytu.
„Paní tohoto večera,“ zopakovala jsem si v duchu.
Otevřela jsem aplikaci banky. Prémiový účet jsem neměla kvůli Radkovu platu, ale proto, že přes něj občas procházely firemní částky, když bylo třeba rychle přesunout peníze na logistická pojištění.
Mezi posledními transakcemi svítila částka 142 300 Kč.
Kód obchodníka: restaurace.
Stav: čeká na potvrzení.
Účet za dnešní oslavu. Radek při příchodu teatrálně přiložil kartu k terminálu, když manažer žádal zálohu. Jenže ta karta byla napojená na můj účet. Na naše „rodinné“ úspory, kam jsem ukládala své prémie. Věděl to. Zřejmě se rozhodl, že si to jeho matka zaslouží.
V 18:44 jsem vytočila osobní bankéřku.
„Dobrý večer, Veroniko Řezníková? Tady Martina Malířová. Potřebuji okamžitě zablokovat transakci z 18:15 na 142 300 korun. Podezření na podvod. A prosím o okamžité zrušení karty a vydání nové.“
„Vidím ji,“ odpověděla chladně profesionálním tónem. „Platba zatím není potvrzená acquiringovou bankou. Pokud potvrdíte, že jde o neoprávněnou operaci, stornuji ji a zablokuji všechny karty k účtu.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Potvrzuji,“ řekla jsem klidně. „Okamžitě ji zrušte.“