— A ještě něco, — dodala jsem klidně a sledovala přitom tmavou kapku řasenky, která mi ukápla na bílý porcelán umyvadla. — Mám tam nastavený trvalý příkaz na nájem bytu pro tchyni. Měl odejít zítra. Okamžitě ho zrušte. A trvale.
Mobil jsem položila na chladnou mramorovou desku.
Zbývalo mi sedm minut. Přesně za sedm minut dojde manažer loftu za Stanislavou Němcovou s vyúčtováním alkoholu a konečnou částkou k doplacení, protože „platba kartou neproběhla“.
A o vteřinu později mi došlo ještě něco podstatného. Smlouva na tenhle loft, který tchyně tak ráda nazývala svým „druhým domovem“, byla vystavena na mou firmu jako firemní akce.
Osušila jsem si obličej papírovým ubrouskem a vyšla z toalety. U dveří postával Radek Pavlíček.
— Martino, co to děláš… — začal a natáhl ke mně ruku. — Máma to přehnala. Prostě jí ujely nervy. Vrať se tam, omluv se a hotovo. Je to starší žena…
Podívala jsem se na jeho hodinky. 18:49.
— Víš, Radku, — usmála jsem se tak, až o krok ucouvl, — věk není omluvenka pro rozhazování. Naopak. Je to ideální čas začít šetřit.
Do sálu se v tu chvíli rozlehl hlas manažera loftu.
— Omlouvám se, máme drobný problém s platbou… Pane Pavlíčku, mohl byste na chvíli? Vaše karty jsou zablokované.
Minula jsem manžela a zamířila přímo ke stolu, kde se Stanislava Němcová právě nadechovala k dalšímu patetickému přípitku. Zahlédla mě, ohrnula ret a otevřela ústa, aby vypustila další dávku jedu.
Předběhla jsem ji.
V místnosti se rozhostilo to nepříjemné ticho, kdy všichni slyší každé slovo, ale tváří se, že je nesmírně zajímá struktura omítky na zdi. Mladý manažer v úzké vestě nervózně přešlapoval vedle Radka. Platební terminál v jeho ruce před chvílí vydal krátké, výsměšné pípnutí.
— Zkuste jinou kartu, prosím, — navrhl tiše. — Systém hlásí „nedostatek prostředků“ nebo „transakce zamítnuta bankou“.
Radek horečně prohrabával peněženku. Vytáhl kreditku, přiložil ji. Znovu stejné pípnutí. Na čele se mu zaleskl pot. Ohlédl se po matce. Ta zůstala stát s vidličkou napíchnutou do kousku aspiku.
— Radku, co se děje? — zavolala podrážděně, snažíc se udržet tón královny večírku. — To vám zase ty vaše banky stávkují? Řekni jim, že tu nejsme někde na nádraží.
Usedla jsem na své místo naproti ní. Halenka mi ještě vlhla mezi lopatkami, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Vzala jsem čistý ubrousek a pomalu si otřela ruce.
— Banka nestávkuje, paní Němcová, — pronesla jsem klidně a zadívala se jí přímo do očí. — Jen zastavila podezřelou platbu. Sto čtyřicet dva tisíc tři sta korun není zrovna drobnost. Zvlášť když se mají strhnout z cizího účtu.
Radek se ke mně prudce otočil. V jeho pohledu se mísila panika s pochopením.
— Martino, tohle ne… Lidi se dívají! Probereme to doma. Prosím tě, odblokuj to. Je to trapné.
— Trapné? — lehce jsem naklonila hlavu. — Trapné je stát před tvými kolegy s mokrými vlasy a dělat, že je všechno v pořádku. Tohle je jen finanční zodpovědnost. Minulý týden jsi mi říkal, že pro Víta Janečka nemáme na další hodiny angličtiny, že musíme utáhnout opasky. Tak jsem je utáhla. O sto čtyřicet dva tisíc tři sta korun.
Manažer si odkašlal.
— Omlouvám se, ale pokud během pěti minut nedojde k úhradě, budu vás muset požádat o uvolnění prostoru. Po vás je naplánovaný úklid a noční akce. A alkohol… ten je na samostatném účtu. Tam jsme už na částce dvacet osm tisíc.
Stanislava Němcová pomalu odložila vidličku. Její tvář, ještě před chvílí sebevědomě lesklá, ztratila barvu. Došlo jí, že „úspěšný syn“, který všechno velkoryse zaplatil, jen přikládal kartu k mému platu.
— Ty… ty mrcho, — zasyčela a naklonila se ke mně přes stůl. — Chtěla jsi mi zničit oslavu? Přede všemi? Můj syn tě vytáhl z bídy, dal ti střechu nad hlavou…
— Zaprvé, byt je napůl můj. Splácíme hypotéku společně a první vklad šel z peněz za prodej babiččina pokoje, — odpověděla jsem tiše, ale v tom tichu zněl můj hlas ostře jako čepel. — A zadruhé, když už mluvíme o bydlení… Radku, zapomněla jsem ti říct jednu věc. Zrušila jsem trvalý příkaz na nájem bytu pro maminku. Zítra měl odejít, že? Třicet dva tisíc čtyři sta korun. Veronika Řezníková z banky mi před chvílí volala.