…Johana Veselýová. V jeho telefonu uložená nenápadně jako „Anton – Pneuservis“. Platba neproběhla jen proto, že jsem si před půlhodinou všimla upozornění z banky a kartu okamžitě zablokovala. Takže na vaši oslavu dnes skutečně žádné peníze nejsou. Ani koruna.
Radek Pavlíček zbledl tak rychle, jako by z něj někdo vysál krev. Otevřel ústa, ale nevycházel z nich žádný zvuk – jen prázdné lapání po dechu.
— Martino, tohle… před mámou… ty ses zbláznila?
— Nezbláznila. Jen jsem si spočítala příjmy a výdaje. V tabulkách mi všechno sedí. Můj plat mizí za „pneumatiky“, zatímco já hradím pronájem loftu pro vaši maminku. A ten prostor je mimochodem rezervovaný přes mou firmu Logistik‑Centrum jako místo pro firemní prezentaci. Protože žádná prezentace neprobíhá, ruším smlouvu. Máte deset minut na to, abyste si odnesli catering a odešli.
— To si nemůžete dovolit! — vykřikla Stanislava Němecová, hlas jí přeskočil. — Mám narozeniny!
— Můžu. Jsem jednatelka společnosti a faktura jde za mnou.
Obrátila jsem se na manažera.
— Pane Krejčí, potvrzuji zrušení firemní rezervace. Náklady za otevřený alkohol prosím převeďte na Radka Pavlíčka jako soukromou osobu. Jeho údaje máte ze zálohové smlouvy.
Vzala jsem Víta Janečka za ruku. Jeho dlaň byla hřejivá, moje ledová. Zamířili jsme ke dveřím. Za námi se strhl chaos: Stanislava křičela cosi o hadovi na prsou, Radek se pokoušel popadnout Jana Krejčího za klopu saka a hosté se nenápadně sunuli k šatně, aby nemuseli pohlédnout oslavenkyni do očí.
Venku na plzeňské ulici drobně pršelo. Březen tu bývá nevlídný — rozbředlý sníh u obrubníků, těžké mraky a vítr táhnoucí od Radbuzy až do morku kostí.
Objednala jsem přes aplikaci nejlevnější taxi. Teď bylo nutné obracet každou korunu — právník na majetkové vypořádání v centru si účtoval sedm tisíc jen za úvodní schůzku.
— Mami, k babičce už nepůjdeme? — zeptal se Vít tiše, když jsme seděli v autě, které vonělo laciným osvěžovačem.
— K téhle ne, Víťo. Zítra raději vyrazíme do kina, ano?
Doma panovalo ticho. V kuchyni jsem postavila vodu na čaj. Hedvábná halenka z butiku byla nenávratně zničená, voda na ní zanechala mapy. Svlékla jsem ji a bez lítosti hodila do koše. Za ní putovala i zarámovaná rodinná fotografie z lednice.
Radek dorazil asi za hodinu. Neřval. Vstoupil potichu, shrbený.
— Martino, máma málem skončila v nemocnici. Tlak sto osmdesát. Víš vůbec, cos provedla? Před všemi jsi nás zesměšnila.
Upíjela jsem čaj a sledovala světla města za oknem.
— Jen jsem vystavila účet. Za vodu. A účtovala jsem podle nejvyšší sazby.
— Zítra se stěhuju k mámě, — hodil klíče na stůl. — Klidně podej žádost o rozvod. Uvidíme, jak ti bude, až zůstaneš sama a budeš živit Víta.
— Výživné se bude počítat z tvého skutečného příjmu, Radku. Stáhla jsem si veškeré podklady k těm vašim „bonusovým“ schématům přes živnost tvého kamaráda. Finanční úřad to určitě zaujme. A byt? Ten je pořízený i z rodičovského příspěvku. Zítra zahájím převod podílů na děti. Tobě připadne sotva pár metrů u koupelny. Můžeš si je nechat, nebo prodat. Ale nejdřív mi vrať polovinu ceny toho zlatého voucheru, který jsi minulý měsíc koupil Johaně. Výpisy z účtu nelžou.
Stál na chodbě ve své drahé bundě a najednou působil obyčejně, unaveně. Veškerá uhlazenost zmizela. Zůstal muž blížící se čtyřicítce, s dluhy a mlhavou budoucností.
— Ty jsi byla vždycky takhle chladná? — zachraptěl.
— Ne. Jen posledních osm minut.
Práskl dveřmi a odešel. Nepřišly slzy ani sevřený krk. Spíš pocit, že jsem uzavřela dlouho nevyrovnanou bilanci.
Dopila jsem čaj. Zítra je potřeba koupit mléko a pečivo. A objednat se na manikúru. Ten pohár vody nesmyl jen řasenku, ale i zbytky mé trpělivosti.
Na parapetu stál starý kaktus v popraskaném květináči. Týden jsem ho nezalila, a přesto vyrazil drobný pichlavý pupen.
Telefon krátce zavibroval. Zpráva z banky: „Automatická platba zrušena.“
Zhasla jsem a odešla do ložnice. Poprvé po dlouhé době tam bylo chladno a naprostý klid.