„Mami, nemohla by u tebe Julie Martinecová týden zůstat?“ ozval se Pavel Řezník opatrně do telefonu. „S Annou Navrátilovou musíme odjet do jejího rodného města. Dědictví se tam táhne už příliš dlouho a potřebujeme to konečně uzavřít. Uvažujeme, že byt rovnou prodáme, aby nám zbytečně neležel na krku.“
Libuše Králová si upravila šátek na hlavě a stáhla obočí tak, až se jí na čele prohloubily vrásky.
„A proč ji nevezmete s sebou?“ zeptala se chladně. Její hlas zněl suše, téměř jako když vítr prohání spadané listí po chodníku.
„Vždyť víš, jak by to vypadalo,“ namítl Pavel. „Běhat s dítětem po úřadech, čekat před kancelářemi notářů, dohadovat se s realitními makléři, kteří myslí jen na vlastní provizi… Ty jsi teď stejně na chalupě. Čerstvý vzduch, zahrada, vlastní zelenina, spousta místa.“
„A ty tam jedeš proč?“ přimhouřila oči Libuše. „Anna Navrátilová si to nemůže vyřídit sama? Jsou to přece její rodinné záležitosti.“
„Neorientuje se v papírech,“ povzdechl si Pavel. „Potřebuje, abych jí pomohl, aby bylo všechno správně vyplněné a úředně v pořádku. A navíc… ve dvou se člověk cítí jistěji. Sama víš, jaká je dnes doba.“
Sezdáni byli sotva dva roky. Pro Pavla to bylo poprvé, kdy vstoupil do manželství, zatímco Anna Navrátilová už jednu zkušenost měla — a s ní i malou dceru Julii Martinecovou. Libuše Králová, podobně jako mnoho jiných matek, které snily o „vlastních“ vnoučatech, nepřijala zprávu o snaše s dítětem s nadšením. Představovala si vnouče s Pavlovýma očima, s jeho úsměvem, s jeho krví. Místo toho tu byla cizí holčička, k níž si teprve musela hledat cestu.
Navenek se však chovala korektně. Do života mladých nezasahovala, rady nabízela jen tehdy, když o ně byli požádáni, a k Anně Navrátilové se stavěla slušně a s odstupem. Julii nikdy vědomě neublížila — o svátcích jí kupovala sladkosti, občas nějaký svetřík nebo knížku. Přesto zůstávalo její srdce uzavřené, jako by ho chránil pevný zámek.
Julie Martinecová byla tichá až nezvykle. Neběhala po bytě, nekřičela, nerozhazovala hračky. Jako by se snažila zabírat co nejméně prostoru a nikoho neobtěžovat. S Pavlem si vytvořila hezký vztah a Libuše si všimla, že k ní její syn přilnul upřímně a bez přetvářky.
Představa, že by u ní měla dívka strávit celý týden, však v Libuši vyvolala neklid. Hlídání na pár hodin je jedna věc, ale převzít plnou odpovědnost na sedm dní je něco docela jiného.
„Mami, vím, že toho po tobě chceme hodně,“ řekl Pavel tiše. „Ale opravdu nemáme nikoho jiného. Julie je hodná, nebude ti přidělávat starosti.“
Libuše Králová si zhluboka povzdechla. Dobře věděla, co péče o dítě obnáší: pravidelné jídlo, dohled, aby se jí nic nestalo, aby se nenudila a nevymýšlela hlouposti. A kromě toho ji čekala i práce kolem domu.